Základem odpovědnosti za škodu je ustanovení §415 zákona č. 40/1964 Sb., které stanoví obecnou povinnost předcházet vzniku škody: „Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.“ Tato povinnost se vztahuje na „každého“ – platí pro fyzické i právnické osoby, platí nejen pro škůdce, ale také pro třetí osobu, která sice sama škodu nezpůsobila, ale mohla ji svým jednáním odvrátit, platí dokonce i pro poškozeného, neboť i poškozený může v některých situacích škodě, která mu hrozí nebo je způsobována, zabránit nebo ji aspoň snížit. Každý, kdo si tak nepočíná, a tím nějakou škodu na majetku, zdraví nebo životním prostředí způsobí, se tedy dopouští protiprávního jednání. Samo protiprávní jednání však není nijak sankcionováno, nedojde-li ke vzniku následku, tj. škody. Např. rozhání-li se někdo kosou místo na louce na rušné ulici plné lidí, počíná si v rozporu s obecnou povinností předcházet vzniku škody (je pravděpodobné, že může někoho zranit), ale dokud nikoho nezraní nebo neponičí něčí majetek, je jeho chování z hlediska občanskoprávní odpovědnosti nepostižitelné (v tomto případě je však postižitelné podle jiných zákonů). Zákon nestanoví žádnou obecnou sankci za toto protiprávní jednání. Sankce nastupuje až v okamžiku, kdy dojde k následku, tedy ke vzniku škody. Teprve pak vzniká povinnost škodu nahradit.
Každý, komu hrozí škoda, má povinnost zakročit k jejímu odvrácení (§ 417 zákona č. 40/1964 Sb.). V případě, že tak neučiní, ačkoliv mohl, stává se do určité míry odpovědným za vznik škody (paradoxně také škůdcem). Odpovědným za škodu pak může být v praxi více osob, které měly ke škodě a jejímu vzniku různý vztah.¨
Obecně tedy odpovědnost za škodu sestává ze čtyř znaků, které musejí být splněny současně:
1. Protiprávní jednání
2. Škoda
3. Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním (1) a vzniklou škodou (2)
4. Zavinění
ad 1. Protiprávní jednání
K naplnění protiprávního chování tedy, jak již bylo řečeno stačí porušení obecné povinnosti předcházet vzniku škody, stanovené v §415 zákona č. 40/1964 Sb. a dále v §420 zákona č. 40/1964 Sb. odst. 1 – „Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.“
ad 2. Škoda
Škoda je škodlivý následek, který lze obvykle vyjádřit v penězích. Skládá se ze skutečné škody (např. rozbitý automobil) a ušlého zisku (to, co mohl obchodní cestující vydělat, kdyby mu soused nerozbil auto). Obvykle se škoda hradí penězích, požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.
ad 3. Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním (1) a vzniklou škodou (2)
Mezi 1. a 2. musí existovat přímá souvislost – např. osoba kácí na své zahradě strom a nedostatečně zajistí kmen, aby padl na její zahradu; strom při pádu zničí sousedovo auto. Není-li mezi protiprávním jednáním a vznikem škody souvislost, nelze odpovědnost za vznik škody uložit konkrétní osobě. Např. osoba kácí na své zahradě strom a ten spadne bez vzniku škody na její pozemek, ale ve stejné chvíli vítr pokácí strom na ulici a ten zničí sousedovo auto; mezi jednáním kácející osoby a vznikem sousedovy škody není souvislost.
Z procesního hlediska prokazuje naplnění bodů 1. až 3. poškozený, na něm leží důkazní břemeno, pokud žaluje škůdce o náhradu škody.
ad. 4. Zavinění
Obecně je zavinění předpokládáno již uložením obecné povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám – není tudíž rozdíl mezi způsobením škody úmyslným jednáním a nedbalostí. Obecné odpovědnosti se lze zprostit (zbavit se jí) pouze prokázáním, že dotyčný škodu nezavinil; důkazní břemeno v tomto případě není na poškozeném, ale na škůdci.
Občanský zákoník dále výslovně stanoví, že „každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti“ (§420 zákona č. 40/1964 Sb.). Této odpovědnosti se také říká obecná odpovědnost, protože není blíže specifikována a vztahuje se na neomezené množství nejrůznějších případů, kdy někdo někomu poškodí určitou věc, způsobí mu úraz, způsobí jinou majetkovou újmu nebo poškodí životní prostředí atp. Dále se podle těchto ustanovení o obecné odpovědnosti za škodu postupuje vždy, když někdo poruší jakoukoliv povinnost, kterou mu ukládá zákon a porušením této povinnosti vznikne nějaká reálná škoda.
Při řešení vzniku škody a odpovědnosti za ni v reálném životě je nutno vždy uvažovat v několika rovinách – nejprve posoudit, zda se jedná o škodu ve smyslu občanskoprávním (viz 4 současně splněné podmínky výše), která ovšem může vzniknout i jako důsledek trestného jednání nebo porušení správních a jiných předpisů, dále o možných výjimkách, při nichž sice ke vzniku škody dojde, ale odpovědnost nenese žádná konkrétní osoba, nebo o situaci, kdy poškozený mohl a měl povinnost vzniku škody zabránit nebo ji snížit a neučinil tak. V neposlední řadě je třeba uvažovat také o procesní stránce, tedy o reálných možnostech prokázání jednotlivých tvrzení. Od těchto úvah se pak odvíjí pravděpodobnost úspěšného vymožení náhrady škody.