Zákon nemůže nikdy postihnout všechny situace, které mohou v životě nastat. V případě správního řízení tento fakt řeší tzv. správní uvážení. Objevuje se formulací např. správní orgán může přiznat nárok, pokud …, sociální dávku lze přiznat i osobě…, správní orgán posoudí… apod. Jde o to, že je správnímu orgánu svěřena pravomoc v konkrétní situaci v mezích zákona rozhodnout na základě uvážení konkrétní pracovnice. Tato pravomoc by obecně byla lehce zneužitelná, proto je limitována několika pravidly.
Předně správní uvážení lze užít pouze v případech, kdy je správnímu orgánu výslovně svěřeno zákonem (viz předchozí formulace) a pouze v rozsahu zákonného zmocnění. Dále je správní uvážení limitováno rovněž podzákonnými předpisy, především různými metodickými pokyny a závazným výkladem jednotlivých ustanovení, které vydávají především ministerstva. Posledním limitem volného správního uvážení je zásada předvídatelnosti správního rozhodnutí – v podobných situacích musí správní orgán rozhodovat stejně. Ke sjednocení rozhodování správních úřadů slouží především přezkoumávání jejich rozhodnutí nadřízeným správním orgánem a vydávání závazných pokynů tímto nadřízeným orgánem.