Trestní řízení je řízení podle trestního řádu. Jedná se tedy o veškeré postupy podle trestního řádu, jako je např. přijímání trestních oznámení, prověřování trestného činu, zahájení trestního stíhání, řízení před soudem, řízení o opravných prostředcích, výkon rozhodnutí, řízení o zahlazení odsouzení. Pojem „trestní řízení“ je třeba odlišovat od pojmu „trestní stíhání“, který označuje pouze jedno stadium trestního řízení. Trestní řízení začíná zahájením úkonů trestního řízení a končí pravomocným rozhodnutím ve věci.
Hlavní cíl trestního řízení je:
- náležitě zjistit, zda byl spáchán trestný čin
- zjistit pachatele a uložit mu přiměřený trest nebo ochranné opatření
Odlišnost od občanskoprávního řízení
Trestní řízení se liší od občanskoprávního v mnoha ohledech. Tak například: trestní řízení se zahajuje vždy z úřední povinnosti a to tehdy, pokud se orgány činné v trestním řízení dozvědí, že byl spáchán trestný čin (trestní řízení se tedy zdaleka nemusí zahajovat jen na základě trestního oznámení). Dále je vždy jedním z účastníků řízení státní zástupce, který zastupuje veřejný zájem na tom, aby byl pachatel potrestán. A nakonec soud nerozhoduje spor na základě toho, co účastníci tvrdí a dokážou, ale rozhoduje o vině a trestu na základě tvrzení a důkazů, které jsou schopné svědčit o vině konkrétního pachatele „nad všechny zdůvodnitelné pochybnosti“. Orgány činné v trestním řízení jsou:
- soud
- státní zástupce
- policejní orgán
Vyloučení orgánů činných v trestním řízení pro podjatost:
K vyloučení soudce nebo přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné postačí pochybnost o tom, že nemůže nestranně rozhodovat. Pochybnost se může zakládat na vztahu osoby
- k dané věci (k trestnému činu, např.: soudce byl svědkem projednávaného trestného činu, je trestným činem poškozen…)
- k dotčené osobě či jejímu zástupci (příbuzenský, přátelský nebo nepřátelský vztah)
- k jinému orgánu činnému v trestním řízení.
O vyloučení podjaté osoby rozhoduje orgán, kterého se důvody vyloučení týkají, a to i bez návrhu. Proti rozhodnutí je přípustná stížnost, o které rozhoduje nadřízený orgán. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Podrobněji viz § 30, zákona č. 141/1961 Sb.