Okolnosti vylučující protiprávnost jednání jsou takové situace, které jakoby „ospravedlňují“ konkrétní jednání. Toto jednání by za jiných okolností totiž bylo trestným činem a pachatel by byl pro tento čin potrestán. Pokud ale dotyčný jedná za okolností vylučujících protiprávnost, není jeho jednání trestné.
Okolnosti vylučující protiprávnost jsou:
- nutná obrana
- krajní nouze
- svolení poškozeného
- přípustné riziko
- oprávněné použití zbraně
1. Nutná obrana
Nutná obrana je čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok proti zájmům chráněným trestním zákonem (život, zdraví, svoboda, majetek…). „Útok“ znamená úmyslné protiprávní jednání. Může jít tedy jen o jednání člověka. Útočící pes je bezprostředním nebezpečím, kterému se lze bránit jen podle pravidel krajní nouze, pokud nejde o psa poštvaného člověkem (takový pes je považován za „živý nástroj“ v rukou člověka a proti němu i člověku lze jednat podle pravidel nutné obrany). Proti útoku osoby nepříčetné, osoby jednající v omylu, dítěte (tj. osoby, jejichž protiprávní jednání nemusí být úmyslné) se připouští jednání v nutné obraně, ač existují i názory, že je přípustné jednání pouze podle pravidel krajní nouze.
Útok musí být přímo hrozící nebo trvající. Proti útoku, který již je dokončen, není nutná obrana přípustná!
Jaká jsou pravidla nutné obrany?
- musí jít o jednání, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok proti zájmům chráněným trestním zákonem
- obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku
To znamená, že: obranu lze vést jen proti útočníkovi; nevyžaduje se „subsidiarita“, tj. možnost obrany jen pokud tu není jiné možné jednání, které by odvrátilo útok s menšími následky nebo které by nebylo jednáním jinak trestným (např. není rozhodné, zda obránce měl možnost útěku); obrana může být silnější než útok, nesmí však být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Jak se posuzuje přiměřenost nutné obrany?
Přiměřenost se posuzuje vždy individuálně. Počítá se s tím, že intenzita obrany musí být silnější než intenzita útoky, jinak by byla neúspěšná. Obrana však nemá být zcela zjevně, přehnaně silnější, než je třeba k odvrácení útoku. Zároveň se však na obránci nemůže žádat, aby dal přednost slabšímu, ale nejistému prostředku.
Příklad: Při fyzickém napadení se obránce brání střelnou zbraní, a to tak, že útočníka usmrtí. Toto jednání může být v mezích nutné obrany. Při drobné krádeži však usmrcení zloděje bude zřejmě meze nutné obrany překračovat.
Porušit meze nutné obrany lze jednak tím, že obrana je přehnaně silná, jednak tím, že je v nesprávnou dobu (např. předčasná – útok ještě nenastal nebo přímo nehrozil, nebo opožděná – poté, co útok skončil).
2. Krajní nouze
u nichž nelze předpokládat úmysl) , mohou být nebezpeč Jde o situace, kdy někdo odvrací útok (tj. útočné jednání nějakého člověka). Aby reakce obránce na útok mohla být posuzována jako nutná obrana, je třeba splnit určité podmínky, a to s ohledem na trvání útoku a přiměřenost obrany. Ne každá obrana je nutná obrana!
Musí jít o útok, který bezprostředně hrozí nebo trvá. Nebylo by tedy jednáním v nutné obraně, kdyby například přepadený, kterému však nebylo nic odcizeno, zastřelil pachatele na útěku nebo naopak případ, kdy někdo vyhrožuje přepadením, které se má odehrát za týden a potencionální oběť zastřelí potencionálního pachatele preventivně.“
Za jednání v krajní nouzi jsou považovány případy, kdy někdo odvrací jiné hrozící nebezpečí, než je útok člověka. Patří tam zejména případy, kdy se například někdo zmocní cizího auta, aby odvezl těžce zraněného člověka do nemocnice. Bylo by nemorální ho odsoudit za nedovolené použití cizí věci. Za krajní nouzi se považuje také například situace, kdy zastřelíte cizího psa, který vás ohrožuje atp. V krajní nouzi může také člověk jednat při nějaké přírodní katastrofě, záplavách, požáru a dalších podobných situacích.
Na rozdíl od nutné obrany však musí být následek, který tímto jednáním vznikne, alespoň přiměřený tomu, co hrozilo a musí platit, že nebezpečí nebylo možné odvrátit jinak (jednáním, které by nebylo protiprávní).
2. Krajní nouze
Jestli útok bezprostředně hrozil, musí soud posuzovat podle okolností každého případu. Může se samozřejmě stát, že „přepadený“ si myslí, že podezřelé individuum, které proti němu stojí, sahá do kapsy pro nůž a chce ho oloupit a on to může být nevinný člověk, který hledá zapalovač. Takové jednání by nebylo možno posoudit v intencích ustanovení o nutné obraně. Neméně důležité je, že nutná obrana je nepřípustná proti útoku, který již skončil.
Intenzita nutné obrany, respektive její výsledek, nesmí být zcela zjevně nepřiměřený útoku nebo následku, který hrozil. I toto se musí vždy pečlivě posuzovat podle všech okolností případu. Znamená to však, že bránící může použít účinnějších prostředků než útočník, tedy jeho obrana například u násilných trestných činů může být drsnější než útok. Nesmí být ale zcela zjevně nepřiměřená, což například znamená, že nesmíme zastřelit někoho, kdo nám krade na zahradě pytel s hruškami.
3. Oprávněné použití zbraně
Tato okolnost, která vylučuje protiprávnost jednání, se vztahuje pouze na osoby, které mají zvláštní zákonné zmocnění (střelnou) zbraň používat – policie, vězeňská služba, justiční stráž atp. Jakých prostředků fyzického násilí mohou tyto osoby použít stanovují kromě obecné úpravy trestního zákona speciální předpisy, například zákon o Policii ČR. Když použije v obraně zbraň někdo jiný, než ten, kdo má zvláštní oprávnění, posuzuje se jeho případ podle ustanovení o nutné obraně.
4. Svolení poškozeného
Pokud někdo jedná na základě svolení osoby, která je oním jednáním poškozena, a která k tomuto poškození dala souhlas, potom jednající osoba nebude trestána. Ne každé svolení však zakládá okolnost vylučující protiprávnost!
Svolení poškozeného se musí týkat zájmu, s nímž může poškozený bez omezení oprávněně rozhodovat (tak nepůjde zřejmě např. o svolení k zapálení domu, neboť to by zasahovalo též do zájmů vlastníků okolních domů, příp. dalších osob). Dále musí jít o svolení, které splňuje všechny náležitosti platného právního úkonu (je vědomé, poškozený je způsobilý k právním úkonům, nejedná v omylu atd.) a musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby, která onen čin páchá. Konečně platí, že nelze dát svolení k ublížení na zdraví nebo usmrcení (s výjimkou lékařských zákroků).
5. Přípustné riziko
Přípustné riziko podstupuje osoba, která vykonává nějakou společensky prospěšnou činnost (zejména se může jednat o činnost ve vědě a výzkumu), a která tím, že se snaží tohoto společensky prospěšného účelu dosáhnout, poruší určitý zájem chráněný trestním zákoníkem. Nesmí tím ovšem ohrozit život ani zdraví člověka a zároveň nesmí být riziko, které tímto podstupuje, nepřiměřené sledovanému účelu.