Rodinná (společná) domácnost
Každý z manželů přispívá na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti podle svých osobních a majetkových poměrů, schopností a možností tak, aby životní úroveň všech členů rodiny byla zásadně srovnatelná. Poskytování majetkových plnění má stejný význam jako osobní péče o rodinu a její členy.
Obvyklé vybavení rodinné domácnosti
Obvyklé vybavení rodinné domácnosti je novým pojmem s novým obsahem. Důraz je totiž položen na funkci jednotlivých movitých věcí, zatímco právní důvod toho, že je někdo má (nejen vlastní, ale např. i drží) ustupuje do pozadí. Tomu odpovídá i zvláštní úprava dispozičního práva manželů, resp. každého z nich, pokud jde o jednotlivé součásti onoho souboru. Výjimky jsou samozřejmě možné, jsou-li dány veřejným zájmem (totiž manžel je kupř. povinen naložit s věcí podle zákona, rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci apod., nebo je-li manžel povinen s věcí naložit na základě předchozího právního jednání, s nímž jeho manžel souhlasil), anebo jde-li o věc bagatelní (rozumí se hodnota nejen finanční, ale i podle významu). Institut obvyklého vybavení rodinné domácnosti je sice teoreticky vlastní každému manželství, může však fakticky sestávat jen z jedné jediné věci, a může také zůstat nenaplněn. Ochrana třetích osob (jednání v dobré víře, jemuž je jinde poskytována ochrana) zde ustupuje do pozadí. Je nutné v tomto minimu chránit existenci rodinného majetku.
Obvyklé vybavení rodinné domácnosti tvoří: – soubor movitých věcí, které slouží běžně nezbytným životním potřebám rodiny a jejích členů bez ohledu na to, zda patří jen jednomu z manželů nebo oběma
Nakládání s věcí, která je součástí obvyklého vybavení domácnosti – pokud nejde o věc zanedbatelné hodnoty, je třeba souhlasu druhého manžela, nebyl-li takový souhlas dán, může se ten manžel, který souhlas nedal, dovolat neplatnosti takového nakládání.
V případě trvalého opuštění rodinné domácnosti jedním z manželů může se tento manžel domáhat, aby mu z obvyklého vybavení domácnosti bylo vydáno to, co patří výhradně jemu. To, co patří oběma, dělí se v tomto případě rovným dílem a vylučuje-li to povaha věci, vypořádá se spoluvlastnictví podle obecných ustanovení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Výjimku tvoří věci, které druhý manžel potřebuje zejména pro nezletilé dítě, které zůstalo v rodinné domácnosti.
Obvyklé vybavení domácnosti dle přechodných ustanovení NOZ není počínaje účinností NOZ (1.1.2014) nadále součástí společného jmění manželů.
Nedostatkem nové úpravy je opět chybějící legální definice obsahu obvyklého vybavení domácnosti. Nezbývá než doufat ve sjednocení judikatury.
Oddělená domácnost
Nedostatek společné, totiž rodinné domácnosti má různé důvody a také může mít různý účel. Podle toho by také měly být upraveny vzájemné povinnosti a vzájemná práva manželů, pokud jde o náklady na tuto domácnost. V rozporu se zásadami slušnosti a dobrých mravů bude např. takové chování manžela, ve kterém je možné spatřovat porušení manželských povinností, kdy manžel odešel v úmyslu ukončit manželství rozvodem, kdy sám zapříčinil, že manželství je stiženo vadou apod. Také v situaci, v níž hraje roli nezletilé dítě (popis viz níže) mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost (tj. vedle jednostranné povinnosti přispívat na domácnost; kritéria přiznání práva jsou jiná: výživné lze přiznat jen ode dne zahájení řízení, příspěvek na domácnost lze přiznat i zpětně i do budoucna, právě jako plnění v dávkách.). Pro rozhodnutí o tom, zda bude přiznáno výživné, popřípadě pro rozhodnutí o jeho rozsahu, platí obecná pravidla.
Nemají-li manželé rodinnou domácnost, nese každý z nich náklady své domácnosti; to je nezbavuje povinnosti navzájem si pomáhat a podporovat se. Žije-li s jedním z manželů společné dítě manželů, vůči kterému mají oba vyživovací povinnost, popřípadě nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a které je svěřeno do péče manželů nebo jednoho z nich, a druhý manžel opustí rodinnou domácnost, aniž k tomu má důvod zvláštního zřetele hodný, a odmítá se vrátit, je tento manžel povinen přispívat i na náklady rodinné domácnosti. Důvod opuštění rodinné domácnosti, popřípadě důvod odmítání návratu, posoudí soud podle zásad slušnosti a dobrých mravů.
Za upozornění stojí, že může jít i o takovou situaci, kdy manžel odcházející ze společné domácnosti přispívá na domácnost kvůli dítěti, k němuž nemá vůbec žádnou vyživovací povinnost, tedy na cizí dítě – např. manželka má do péče svěřené dítě z prvního manželství, které druhý manžel neosvojil.
Příklady, otázky a odpovědi:
• Smí být podle NOZ obvyklé vybavení domácnosti postiženo exekucí (prodejem movitých věcí)?
Ne, nesmí být postiženo tímto typem exekuce (ani žádným jiným), ale nejen podle NOZ, ale také podle o.s.ř. Již za účinnosti předchozího občanského zákoníku nebylo možné postihnout výkonem rozhodnutí/exekucí obvyklé vybavení domácnosti. Problematický je ovšem výklad tohoto pojmu, který dosud není nijak jednotný. Nejčastěji se lze setkat s vysvětlením, že se jedná o základní vybavení domácnosti sloužící k základním potřebám rodiny – jídlu (lednice, varná konvice, sporák, základní nádobí, židle, stůl), ošacení (skříně, pračka, žehlička) a spánku (postele, ložní prádlo, matrace). Toto vybavení má být základní – tedy obyčejná lednice a pračka, nikoliv spotřebič v hodnotě 30 000,- Kč, v jednom kusu (mít dvě pračky již není obvyklé ani nutné k upokojení potřeby praní). Ohled by se měl brát také na osoby tvořící domácnost, obzvlášť pokud v ní žijí nezletilé děti, nebo dlouhodobě nemocné osoby, je lednice k uchovávání čerstvých potravin a/nebo léků (např. inzulin pro diabetika) téměř nutností. Občas je mezi základní vybavení domácnosti zařazen i obyčejný televizor, rádio, počítač. Nicméně existují i výklady opačné, kdy soud dospěl k názoru, že přes přítomnost nezletilé dcery v domácnosti nepatří mezi obvyklé vybavení domácnosti ani lednice, ani varná konvice.
• Jaký je rozdíl mezi obvyklým vybavením domácnosti a společným jměním manželů z hlediska vlastnictví jednotlivých věcí?
Obvyklé vybavení domácnosti tvoří jednotlivé věci, které oba manželé denně používají k upokojování svých základních potřeb, a není při tom rozhodné, kdo je vlastní. Nakládání s obvyklým vybavením domácnosti se řídí NOZ opět bez ohledu na vlastnické právo k jednotlivým jeho součástem. Společné jmění manželů (aktiva) na rozdíl od toho tvoří to, co nabyl jeden z manželů nebo co nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho, co a) slouží osobní potřebě jednoho z manželů, b) nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný úmysl, c) nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na svých přirozených právech, d) nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví, e) nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního majetku; dále zisk z toho, co náleží výhradně jednomu z manželů a dále také podíl manžela v obchodní společnosti nebo družstvu, stal-li se manžel v době trvání manželství společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva. To neplatí, pokud jeden z manželů nabyl podíl způsobem zakládajícím jeho výlučné vlastnictví. Například já jsem dostala před manželstvím od svých rodičů lednici, mám k ní výlučné vlastnické právo. Tu lednici teď ale jako jedinou v naší domácnosti denně používáme. Stala se tedy součástí obvyklého vybavení domácnosti (a nemá zanedbatelnou hodnotu) a nehledě k mému vlastnickému právu nemám právo s ní libovolně nakládat bez souhlasu manžela. V případě rozpadu naší rodinné domácnosti by však lednice byla bez dalšího opět moje a mohla bych (pokud bych rodinnou domácnost opouštěla já) žádat její vydání, pokud by ovšem nebyla nutná pro potřeby našeho dítěte, které by zůstalo v rodinné domácnosti. Nedávno jsme si za trvání manželství ze společných úspor koupili novou varnou konvici (tu starou jsme vyhodili, nefungovala). Konvice spadá do společného jmění manželů, ale protože jinou nemáme a používáme ji k uspokojení našich základních potřeb, stala se součástí obvyklého vybavení domácnosti. Při exekuci by tedy neměla být zabavena a v případě rozvodu bude předmětem vypořádání společného jmění manželů.
• Manžel bez vědomí a souhlasu manželky odveze ledničku (předpokládejme, že tvoří součást obvyklého vybavení domácnosti a není zanedbatelné hodnoty) do bazaru.
Ve smyslu NOZ to není platné právní jednání manžela, manželka se může dovolat neplatnosti tohoto právního jednání. Pokud by jí (právně vzdělaný) bazar na základě toho lednici vydal, získal by tím pohledávku proti manželovi. V takovém případě by manželka měla ještě projevit nesouhlas s tímto dluhem vůči bazaru a ve smyslu ust. § 732 zákona č. 89/2012 Sb. by se pak ta pohledávka měla uspokojovat pouze z výlučného majetku manžela a společné jmění manželů by mělo být postiženo jen do výše, již by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno. V praxi ovšem není moc pravděpodobné, že by jí bazar jen na základě toho (bez uhrazení ceny) věc vydal. Manželce tedy nezbude nic jiného, než žalovat o vydání ledničky bazar (nejlépe asi s předběžným opatřením na zákaz dispozice s ledničkou). Proti bazaru by také měla manželka vystoupit s (prokazatelným) nesouhlasem s jednáním manžela bez zbytečného odkladu od okamžiku, kdy se o dluhu dozvěděla (pro jistotu již ve chvíli, kdy si půjde pro lednici). Pokud manželka lednici vyhraje, může bazar žalovat o náhradu (ale jen o to, co skutečně vydal manželovi bez navýšení) manžela. V tomto řízení by měla manželka aktivně vystoupit (ale je pravděpodobné, že nebude účastníkem) a tvrdit, že dluh udělal manžel bez jejího souhlasu a nešlo o obstarávání běžných nebo každodenních potřeb rodiny. Podle úspěšnosti manželky se bude pohledávka uspokojovat pouze z výlučného jmění manžela (bude vyloučena ze sjm) nebo pouze do výše, již by představoval podíl manžela, kdyby bylo sjm zrušeno a vypořádáno. Pokud by pohledávka byla přece jen (částečně) uspokojena ze sjm, může se manželka vůči manželovi při vypořádání sjm domáhat, aby její podíl na sjm byl o to větší.