Právo stavby je v NOZ nově upraveno v důsledku zavedení principu, že stavba je součástí pozemku. Pozemek a stavba by tak (až na výjimky dané přechodnými ustanoveními) neměly mít rozdílného vlastníka. A pokud vlastník nemá v úmyslu na svém pozemku stavět, může pozemek dočasně přenechat jiné osobě, které tam stavět umožní.
Podstata práva stavby spočívá v tom, že jako věcné právo zatěžuje cizí pozemek tím způsobem, že osoba, jíž toto právo přísluší (stavebník), je oprávněna na tomto pozemku (popřípadě pod pozemkem), který není v jejím vlastnictví, zřídit nebo mít stavbu.
Právo stavby zahrnuje možnost vybudovat stavbu novou, ale může spočívat i v oprávnění převzít již existující stavbu zejména za účelem její opravy či modernizace.
Právo stavby lze zřídit za úplatu buď jednorázovou nebo i opakující se, tzv. stavební plat.
Právo stavby je možné zřídit jen jako právo dočasné, s maximální délkou trvání 99 let. Vzniká zpravidla na základě smlouvy, a to zápisem do katastru nemovitostí.
Oprávněný z práva stavby má ke stavbě stejná práva jako vlastník. Má ale i určité povinnosti – zejména povinnost udržovat stavbu v dobrém stavu; další povinnosti může stanovit smlouva, na základě níž právo vzniklo.
Právo stavby přechází na dědice i jiného právního nástupce, lze jej rovněž smluvně převádět. Nedohodnou-li se stavebník a vlastník pozemku jinak, mají navzájem předkupní práva (stavebník k pozemku a vlastník pozemku ke stavbě).
Při zániku práva stavby má stavebník právo na náhradu od vlastníka pozemku. Náhrada činí polovinu hodnoty stavby v době zániku práva stavby, nedohodnou-li se strany jinak.