Právo stavby je v NOZ nově upraveno v důsledku zavedení principu, že stavba je součástí pozemku. Pozemek a stavba by tak (až na výjimky dané přechodnými ustanoveními) neměly mít rozdílného vlastníka. A pokud vlastník nemá v úmyslu na svém pozemku stavět, může pozemek dočasně přenechat jiné osobě, které tam stavět umožní.
Podstata práva stavby spočívá v tom, že jako věcné právo zatěžuje cizí pozemek tím způsobem, že osoba, jíž toto právo přísluší (stavebník), je oprávněna mít na tomto pozemku (popřípadě pod pozemkem) stavbu.
Právo stavby zahrnuje možnost vybudovat stavbu novou, ale může spočívat i v oprávnění převzít již existující stavbu zejména za účelem její opravy či modernizace.
Právo stavby lze zřídit za úplatu buď jednorázovou nebo i opakující se, tzv. stavební plat.
Právo stavby je možné zřídit jen jako právo dočasné, s maximální délkou trvání 99 let. Vzniká zpravidla na základě smlouvy, a to zápisem do katastru nemovitostí.
Oprávněný z práva stavby má ke stavbě stejná práva jako vlastník. Má ale i určité povinnosti – zejména povinnost udržovat stavbu v dobrém stavu; další povinnosti může stanovit smlouva, na základě níž právo vzniklo.
Právo stavby přechází na dědice i jiného právního nástupce, lze jej rovněž smluvně převádět. Nedohodnou-li se stavebník a vlastník pozemku jinak, mají navzájem předkupní práva (stavebník k pozemku a vlastník pozemku ke stavbě).
Při zániku práva stavby má stavebník právo na náhradu od vlastníka pozemku. Náhrada činí polovinu hodnoty stavby v době zániku práva stavby, nedohodnou-li se strany jinak.