Držba znamená, že někdo (držitel) vykonává nějaké právo pro sebe. Držet lze práva majetková, která umožňují trvalý či opakovaný výkon a lze je převádět na jiné osoby.
Pro to, aby někdo mohl být považován za držitele, musí být splněny dva základní předpoklady: faktická moc osoby nad věcí a úmysl nakládat s věcí jako s vlastní.
Tato situace je typická u vlastníka, není však vyloučeno, aby byl držitelem i někdo jiný – držitelem (nikoliv však vlastníkem) je např. osoba, která má věc a je v dobré víře, že nabyla vlastnické právo k této věci, ač ve skutečnosti vlastnické právo nezískala, neboť k převodu došlo na základě neplatné smlouvy.
NOZ stanoví vyvratitelnou právní domněnku, podle níž se držba považuje za řádnou, poctivou a pravou – tzn. že se předpokládá, že držba je řádná, poctivá a pravá, pokud se neprokáže opak.
Přestože držitel není skutečným vlastníkem, přiznává mu zákon určitá práva a ochranu. Držitel, kterého v jeho držbě ruší jiné osoby, se může bránit. Může se obrátit na orgán státní správy nebo na soud, dále se (což je novinka) může držitel rušení jiné osoby vzepřít i sám, nesmí však překročit meze nutné obrany, tj. nesmí se především bránit zjevně nepřiměřeně.