Věcná práva jsou charakterizována vztahem osoby k věci, jejíž osud sledují, a působí navenek vůči všem. Typicky jde o vlastnické právo – všechny osoby musí respektovat práva vlastníka a nesmí mu jeho věc např. poškodit, zničit či ukrást.
Zásadou v oblasti věcných práv je, že od pravidel občanského zákoníku, která se týkají věcných práv, se zásadně není možné odchýlit dohodou stran. Pokud se strany přesto rozhodnou pro odlišné řešení, které zákon nepřipouští, nemohou se takového ujednání dovolávat vůči třetím osobám.
Pro věcná práva je typická jejich veřejnost, která znamená, že existenci (některých) věcných práv si obvykle lze ověřit ve veřejných seznamech, z nichž nejvýznanější je katastr nemovitostí. Přitom platí, že je-li ve veřejném seznamu zapsáno právo k věci, vychází se z toho, že zapsané údaje odpovídají skutečnému stavu, a nikoho neomlouvá neznalost zapsaného údaje.
V občanském zákoníku uvedený výčet věcných práv je uzavřený a nelze ho smluvně rozšiřovat.
Věcná práva upravená v občanském zákoníku:
Držba (§ 987 – 1010)
Vlastnictví (§ 1011 – 1114)
Spoluvlastnictví (§ 1115 – 1157)
Bytové spoluvlastnictví (§ 1158 – 1222)
Přídatné spoluvlastnictví (§ 1223 – 1235)
Věcná práva k cizím věcem
Právo stavby (§ 1240 – 1256)
Věcná břemena (§ 1257 – 1308)
– Služebnosti
– Reálná břemena
Zástavní právo (§ 1309 – 1394)
Zadržovací právo (§ 1395 – 1399)
Správa cizího majetku (§ 1400 – 1474)
Svěřenský fond (§ 1448 – 1474)
Vedlejší ujednání s povahou věcného práva (§ 2128)