Spotřebitel
Ochrana spotřebitele v českém právu vychází především z evropských norem. Díky tomu zůstává definice spotřebitele v novém občanském zákoníku (NOZ) v zásadě nezměněna oproti starému občanskému zákoníku. Jediná podstatná úprava spočívá v tom, že spotřebitelem je pouze fyzická osoba (starý občanský zákoník zahrnoval i právnické osoby)
Pojem spotřebitel upravuje § 419, zákona č. 89/2012 Sb. Jeho párovým pojmem je pojem podnikatele (§ 420, zákona č. 89/2012 Sb.). Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
Pojem podnikatel není vymezen existencí podnikatelského oprávnění (např. živnostenský list). Platí však vyvratitelná právní domněnka, že kdo jedná v rámci svého podnikatelského oprávnění, je vzhledem k této činnosti podnikatelem. Zda určitá osoba má podnikatelské oprávnění lze zpravidla zjistit z příslušného rejstříku (nejčastější způsob podnikání – na základě živnostenského oprávnění – lze ověřit v živnostenském rejstříku).
Nehledě na podnikatelské oprávnění je podnikatelem ten, kdo fakticky naplňuje znaky podnikání, tedy kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku.
Je-li určitá osoba spotřebitel, pak se na ni vztahuje ochrana, kterou občanský zákoník stanoví v pravidlech na ochranu spotřebitele. Pokud jde o tuto ochranu, nezávisí na tom, jestli fyzická osoba byla skutečně slabší stranou v daném vztahu, rozhodující je poměrně formální kritérium vztahu podnikatel – nepodnikatel. Takže například i na finančního poradce, který podepisuje pro sebe (nikoli v rámci podnikání) pojistnou smlouvu, kterou dokonale zná a nanejvýš svobodně si ji vybral, se ochrana spotřebitele vztahuje.
Ochrana spotřebitele je motivována tím, že spotřebitel je zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou než podnikatel, o němž se navíc předpokládá, že je odborník – profesionál. Vedle pojmu spotřebitele ovšem nový občanský zákoník přichází s novým konceptem „slabší strany“, který není vymezen formální definicí, nýbrž má ambici dopadat na vztahy, v nichž je jedna ze stran fakticky slabší.
Slabší strana
Pojem slabší strany občanský zákoník nedefinuje, neboť má jít o stranu, která je ve skutečnosti slabší v daném vztahu. Nejde přitom o jakoukoli „slabost“, ale o slabší postavení co do skutečné možnosti uplatnit a obhajovat soukromé zájmy. Musí jít pochopitelně o objektivně slabší postavení – slabší stranou není člověk jen proto, že se jako slabší cítí, nebo když nevyužil své možnosti.
Pro pojem slabší strany není podstatné, zda strana je nebo není podnikatelem, ani na tom, jestli je nebo není podnikatelem druhá strana. Nejčastěji však bude slabší stranou právě nepodnikatel ve vztahu k podnikateli, a proto občanský zákoník stanoví vyvratitelnou domněnku, že slabší stranou je vždy spotřebitel:
§ 433 odst. 2 NOZ: „Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.„
Vyvratitelná domněnka znamená, že ji vyvrátit lze, důkazní břemeno však nese podnikatel. Tak se například nepodnikateli právníkovi může stát, že nebude uznán slabší stranou ve vztahu ke smlouvě, které mohl porozumět a jejíž obsah si mohl svobodně vyjednat, pokud toto druhá strana (podnikatel) namítne a prokáže.
Slabší stranou je například nájemce bytu nebo zaměstnanec v pracovněprávním vztahu.
Uvedené lze shrnout také tak, že je-li někdo spotřebitel, pak nemusí prokazovat, že je slabší stranou a automaticky se za slabší stranu považuje. Že slabší stranou není, by musel prokázat podnikatel. Naopak chce-li se někdo, kdo není spotřebitelem, dovolávat ochrany slabší strany, pak musí prokázat, že slabší stranou je.
Občanský zákoník obsahuje samostatná pravidla na ochranu slabší strany. Ochrany podle těchto pravidel se může domáhat i ten, kdo není spotřebitelem, prokáže-li, že je slabší stranou. V praxi však bude nejčastějším případem slabší strany právě spotřebitel, na něhož se vztáhne jak ochrana slabší strany, tak i ochrana spotřebitele.