Obsah úpravy
Kodex upravuje soukromé právo, vztahy, práva a povinnosti v něm vznikající. Soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se řídí občanským zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy. To znamená, že občanský zákoník je subsidiární vůči zvláštním (speciálním) zákonům.
příklad: zákon 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru upravuje podmínky poskytování úvěru specifické skupině lidí, spotřebitelům. Ve věcech, které nejsou výslovně tímto zákonem upraveny se vztahy vznikající v souvislosti se spotřebitelskými úvěry, řídí právě občanským zákoníkem.
Kodex je rozdělen do 5 částí:
1) Obecná část
– obsahuje zásady soukromého práva, úpravu statutu osob fyzických a právnických osob (pozor na přesah týkající se obchodních korporací – viz zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích), úpravu zastoupení, definici a úpravu věcí a právních skutečností (např. promlčení, neplatnost právních jednání)
2) Rodinné právo
– obsahuje úpravu manželství, společného jmění manželů, rozvodu, určení rodičovství, výživného
3) Absolutní majetková práva
– obsahuje úpravu vlastnictví, držby a vydržení, zástavního práva a jiných majetkových práv a komplexní hmotněprávní úpravu dědictví
4) Relativní majetková práva
– obsahuje obecnou úpravu závazků, včetně např. zajištění závazků, a úpravu základních smluvních typů – darování, koupě, nájem, o dílo, o přepravě apod., a dále úpravu závazků z deliktů (náhrada újmy) a jiných právních důvodů (bezdůvodné obohacení)
5) Ustanovení společná, přechodná a závěrečná
– zde najdeme např. vyjmenované instituty, na něž se bez ohledu na dobu jejich vzniku vztáhne od účinnosti nového občanského zákoníku právní úprava kodexu
Některé zásady soukromého práva
Uvádíme zde některé základní zásady, na nichž spočívá soukromé právo upravené novým občanským zákoníkem. Souhrn základních zásad je uveden v ust. § 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a v dalších ustanoveních první části kodexu.
§ 3: Soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že
a) každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí,
b) rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany,
c) nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých,
d) daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny,
e) vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká, a
f) nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží.
Další zásady
Volnost soukromého práva s limity dobrých mravů a veřejného pořádku
Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.
Použití zvyklostí vedle nebo místo zákona
K zvyklostem lze hledět tehdy, dovolává-li se jich zákon.
Výklad ustanovení zákona v souladu s ústavním pořádkem
Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit.
Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.
Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Racionalita adresátů normy (obyvatel) versus odborníků
Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.
Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.
Zásada poctivosti
Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.
Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.
Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.