- neplnění vyživovací povinnosti (úmyslné i z nedbalosti) je trestným činem dle ust. § 196 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku
- k naplnění skutkové podstaty je třeba, aby povinný neplnil vyživovací povinnost po dobu delší než 4 měsíce nebo se plnění po stejnou dobu vyhýbal
- trestní řízení není závislé na občanskoprávním stanovení výše výživného v rozsudku, posuzuje se v něm především možnost povinného výživu zajišťovat a jeho úmysl nebo nedbalost, případně vyhýbání se povinnosti výživu zajišťovat; tj. dluh na výživném ve výši čtyřnásobku stanoveného výživného nemusí nutně znamenat naplnění skutkové podstaty a naopak
- orgány činné v trestním řízení mohou výši výživného, resp. splnění nebo nesplnění vyživovací povinnosti posoudit i odlišně od civilního rozsudku, kterým byla naposledy výše výživného stanovena
- tzv. účinná lítost = povinný má možnost až do vynesení rozsudku soudu prvního stupně uhradit celý dluh a pokud nehrazení výživného nemělo trvale nepříznivých následků (obvykle nemělo), trestní stíhání se zastaví – ust. § 197 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, bez záznamu v trestním rejstříku
POZOR byť je podání trestního oznámení na neplatícího povinného právem nezletilého, je třeba vždy důsledně uvážit, jaké bude mít následky; u některých neplatičů může mít podání jistý donucující účinek, protože povinný nebude chtít riskovat potrestání (byť v případě dosud netrestaných osob jde obvykle pouze o podmíněné odsouzení); u jiných, kteří např. skutečně nemají z čeho výživné hradit, může být případný záznam v rejstříku trestů (podmíněné odsouzení) nebo v případě pokračování/opakování neplacení i výkon trestu odnětí svobody spíše jen překážkou v nalezení zaměstnání a nemusí vést k úhradě dluhu na výživném
Trestní oznámení lze podat písemně nebo ústně do protokolu na kterémkoliv oddělení Policie ČR, podává ho nezletilý prostřednictvím zákonného zástupce nebo opatrovníka.
Co se týče nehrazení výživného – zákon říká:
„(1) Kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.
(2) Kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
(3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán, vydá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 oprávněnou osobu nebezpečí nouze.“
Souslovím po dobu delší než 4 měsíce se podle judikatury Nejvyššího soudu myslí, že po dobu 4 měsíců neplní řádně. K tomu např. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 630/2019 ze dne 17.7.2019:
„Nejvyšší soud k tomu stran stabilizované soudní praxe uvádí, že neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu § 196 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí zaviněné (v úmyslné nebo nedbalostní formě) neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1525/2015), tedy pokud se oprávněné osobě nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 848/2018). Plnění výživného v podstatně nižších částkách, než které byly pachateli stanoveny soudním rozhodnutím, nelze považovat za snahu plnit vyživovací povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1301/2014).
Jinak řečeno, předmětem postihu může být i jednání obviněného, který na plnění mu stanovené vyživovací povinnosti sice zcela nerezignuje, nicméně tak činí pouze v omezeném rozsahu. Zmíněný požadavek přitom zřetelně vyjádřil zákonodárce ve skutkové podstatě, uvedené v § 196 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž se deliktu dopustí, kdo mj. neplní zákonnou povinnost vyživovat. Jestliže povinný uhradil pouze část toho, co je mu stanoveno, je nepochybně nutné dovodit, že svoji zákonnou povinnost nesplnil.
S námitkou obviněného, podle níž lze trestně postihovat jen úplné neplnění vyživovací povinnosti, se tedy Nejvyšší soud neztotožnil. Na okraj je možné doplnit, že nepřiměřeným rozšiřováním trestní represe by mohl být postih osob, které svoji vyživovací povinnost např. splnily v určité omezené době pouze opožděně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1456/2018), či z akceptovatelných důvodů případně mírně poníženou. Pokud je ovšem zjištěno, že obviněný déle než rok hradil jen o něco více než polovinu z toho, k čemu byl povinen, naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku nepochybně vyloučeno není.
Při posuzování otázky, jak vysoké je výživné, jehož neplacením byl spáchán trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku, postupuje orgán činný v trestním řízení samostatně – tuto otázku řeší jako otázku předběžnou ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. a řídí se přitom zákonnými hledisky stanovenými v § 913 o. z., třebaže o výši výživného, které je obviněný povinen platit, již bylo vydáno pravomocné rozhodnutí v občanskoprávním řízení soudem České republiky nebo soudem cizího státu. Rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení však orgán činný v trestním řízení nemůže při zjišťování okolností důležitých pro rozhodnutí o vině pominout, zhodnotí je jako jiné důkazy podle pravidel ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. závěry uveřejněné pod č. 17/2005 Sb. rozh. tr.).“
Trestní sazba je odlišná v případě zanedbání povinné výživy z nedbalosti (v praxi častější), v případě úmyslného zanedbání a v případě, že v důsledku tohoto jednání se vyživovaná osoba ocitne v nebezpečí nouze. Soud posuzuje situaci vždy individuálně, nicméně v prvním případě spáchání trestného činu ukládá téměř vždy podmíněný nebo alternativní trest. Cílem úpravy není věznit povinné rodiče, což také v praxi vede k dalšímu nehrazení výživného, protože výdělečné možnosti ve výkonu trestu odnětí svobody jsou značně omezené, ale pokud možno je přimět k doplacení výživného. V případě nehrazení výživného ani v době podmíněného odkladu trestu odnětí svobody je však dalším trestným činem a podruhé nebo potřetí, případně při páchání ještě jiné trestné činnosti může být uložen i nepodmíněný trest odnětí svobody.
Příklady různých situací:
1) Otec má hradit výživné ve výši 8.000,- Kč měsíčně na nezletilou dceru, výše výživného vychází z nadstandardního příjmu otce z řemeslné činnosti. Otec utrpí vážný úraz a několik měsíců je hospitalizován v nemocnici a jeho příjem podstatně poklesne. Přesto hradí alespoň 2.000,- Kč měsíčně. Otec by měl v civilním řízení podat návrh na snížení výživného. V trestním slova smyslu bude na posouzení orgánů činných v trestním řízení (bude-li vůbec trestní oznámení podáno), zda se dopustil trestného činu zanedbání povinné výživy. Pokud nemá otec úspory/majetek a objektivně není schopen si zajistit vyšší příjem, nebude po tuto dobu pravděpodobně trestně odpovědný za neplnění vyživovací povinnosti.
2) Matka se chce pomstít bývalému manželovi a schválně nehradí soudně stanovené výživné na dítě vždy tři měsíce a čtvrtý měsíc uhradí. Argumentuje tím, že výživné bylo stanoveno příliš vysoké a musí na něj šetřit a je přesvědčena, že trestného činu se nedopouští. Lhůta pro naplnění skutkové podstaty však není dána jako souvislá. V tomto případě pravděpodobně uplynutím 5. měsíce (1.-3. měsíc neuhradil, 4. měsíc uhradil, 5. měsíc neuhradil) dojde k naplnění skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy. Matka má možnost celý dluh do vynesení rozsudku soudu prvního stupně uhradit a trestnost činu zanikne.