Pokud se rodiče nedokáží dohodnout, nebo v případě, že přestane fungovat některá z předchozích možností, může soud obvykle na návrh jednoho z rodičů poměry nezletilého upravit svým rozhodnutím. Při rozhodování sleduje především zájmy dítěte. Rodiči, který se na výchově nepodílí osobní péčí převážně, stanoví obvykle soud povinnost přispívat na výživu dítěte pravidelnými příspěvky, tedy tzv. hradit výživné. Výživné je příjmem dítěte, ale obvykle je hrazeno k rukám osobně pečujícího rodiče.
Soud může svěřit dítě/děti:
– do péče jednoho z rodičů
– do střídavé péče obou rodičů
– do společné péče obou rodičů
Rozdíl mezi nesezdanými rodiči a rodiči žijícími v manželství ohledně úpravy poměrů dětí v zásadě není, s výjimkou situace, kdy se rodiče dítěte chtějí rozvést. V takovém případě je nutné upravit nejprve poměry nezletilých dětí narozených v manželství soudní cestou – buď schválením dohody rodičů nebo rozhodnutím soudu – a teprve poté je možné projednat a rozhodnout o rozvodu manželství. Pravomocné rozhodnutí soudu o poměrech nezletilých dětí je tak podmínkou rozvodu manželství.
Judikatura v posledních letech směřuje stále více k rozhodování a schvalování střídavé, byť i nerovnoměrně střídavé péči. Zatímco před 10 a více lety bylo běžné, že soudy svěřovaly děti do péče jediného rodiče a druhému stanovovaly vyživovací povinnost, případně do detailu upravovaly rozsah a časové vymezení styku s nepečujícím rodičem, nyní by soud v zásadě měl přesvědčivě odůvodnit, pokud dítě nesvěří do společné nebo střídavé péče obou rodičů za předpokladu, že oba rodiče o výchovu dítěte stojí a usilují. I v případě, že jeden z rodičů si nepřeje střídavou péči, musí soud vyhodnotit postoj druhého rodiče a případně i dítěte a je možné střídavou péči i přes to nastavit. Vždy by ale měla být střídavá péče v nejlepším zájmu dítěte, o jehož poměrech soud rozhoduje.
Dítě lze stále rovněž svěřit do výhradní péče jednoho z rodičů, případně do společné péče. Do budoucna se chystá posun ve svěřování dětí do společné péče rodičů bez pevně určených pravidel střídání – kdykoliv se na tom rodiče shodnou, dá soud tomuto řešení přednost. Stále ale bude možné upravit poměry dítěte i autoritativním rozhodnutím soudu, zejména v případě, že rodiče nejsou schopni se dohodnout.
K tomu z judikatury:
I. ÚS 2482/13 ze dne 26.5.2014:
„18. V řízení, v němž má být rozhodnuto, komu bude dítě svěřeno do péče, je za účelem rozhodování v nejlepším zájmu dítěte nezbytné u všech osob, jež o svěření dítěte do péče jeví upřímný zájem [k nutnosti koherentně projevovaného zájmu o dítě viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii ze dne 13. července 2000 č. 39221/98 a 41963/98, body 223 a násl.], veškerá relevantní kritéria posoudit samostatně, a jsou-li u všech těchto osob naplněna stejnou měrou, je žádoucí dítě svěřit do společné či střídavé výchovy těchto osob či přijmout opatření, která takový postup v budoucnu umožní. Je-li tedy svěření dítěte do péče každé z těchto osob v jeho nejlepším zájmu, pak je zpravidla v jeho nejlepším zájmu svěření do péče všech těchto osob současně, neboť jen takto jsou zajištěny podmínky pro všestranný rozvoj dítěte a jen takovým postupem lze minimalizovat zásah do rodinného života dítěte i o jeho svěření do péče usilujících osob (k možnému podřazení již i jen zamýšleného rodinného života pod ochranu čl. 8 EÚLP viz např. rozsudek ESLP ve věci Schneider proti Německu ze dne 15. září 2011 č. 17080/07, bod 81, či ve věci Anayo proti Německu ze dne 21. prosince 2010 č. 20578/07, bod 57).
19. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte [srov. též odst. 52 a násl. Obecného komentáře č. 14 Výboru pro práva dítěte č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), 2003, CRC/C/GC/14.].“
…
„26. Jedná-li se pak o rozhodování o svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [viz mj. bod 28 nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363) či obdobně bod 25 nálezu sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)], kde každý z nich poskytuje dítěti láskyplnou péči a každý svým dílem přispívá k osobnostnímu vývoji dítěte. Ústavní soud v této souvislosti dodává, že svěřování dětí do péče je polycentrická otázka. Odpověď na tuto otázku do značné míry reflektuje náhled společnosti na výchovu dětí, a tudíž zde Ústavní soud přikládá značnou váhu postoji zákonodárce, jenž nejlépe odráží názory občanů České republiky. Zákonodárce svou vůli vyjádřil zákonem č. 91/1998 Sb., který vložil do zákona o rodině nový § 26 odst. 2, jenž zní: „Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby“. Z toho plyne, že pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, pokud oba mají o jeho výchovu zájem (§ 26 odst. 2 zákona o rodině) a pokud oba dbali kromě řádné péče o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní (§ 26 odst. 5 zákona o rodině), svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte jiné řešení. Tato novela zákona o rodině zjevně odráží posun ve vnímání role otce a matky při výchově dětí, zvýšené zapojení otců do péče o dítě i v jeho nejmladším věku, vzrůstající počet mužů odcházejících s dětmi na rodičovskou dovolenou a snahu umožnit „dvoukariérní“ manželství. Řečeno jinak, výchova dítěte již nutně není výhradně ani převážně v rukou matky, čemuž musí odpovídat i řešení situace, kdy se manželství rozpadne a je nezbytné zajistit následnou výchovu nezletilých dětí. Pro úplnost Ústavní soudu dodává, že nová právní úprava výkonu rodičovské odpovědnosti po rozvodu manželství zakotvená v § 907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „nový občanský zákoník“), který v mezidobí od vynesení rozsudků obecných soudů v projednávané věci nabyl účinnosti, na těchto principech nic nemění.“
II.ÚS 3413/14 ze dne 2.6.2015:
„Povinností orgánu rozhodujícího o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do péče, je sledovat a chránit především zájem nezletilého dítěte, tak, jak je zakotven v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Je třeba vycházet z předpokladu, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, pokud jsou oba způsobilí dítě vychovávat a mají o jeho výchovu zájem. Svěření dítěte do střídavé péče by v takovém případě mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte. Soudy nemohou střídavou péči vyloučit jen z důvodu, že s tímto způsobem výchovy jeden z rodičů nesouhlasí. Pokud měl soud o přání nezletilé ve věku téměř devět a půl roku pochybnosti, mohl ji sám vyslechnout popř. opatřit objektivní důkaz v podobě znaleckého posudku.
Nezmění-li soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností a tuto změnu označí bez dalšího za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte a jeho rodiče na respektování rodinného života podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Stabilita výchovného prostředí není abstraktní princip, který by byl hoden ochrany sám o sobě. Chybí-li řádné odůvodnění závěru o tom, proč byla upřednostněna „stabilita poměrů“ před právem nezletilé na péči obou rodičů jakož i právem stěžovatele na její rovnocennou výchovu, soud svým postupem zasáhl také do práva stěžovatele na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“
IV.ÚS 1286/18 ze dne 31.8.2018:
„Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájmy dítěte (podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájmy dítěte.“
Rozhodnutí soudu o úpravě poměrů nezletilého dítěte
Soud rozhoduje vždy v zájmu dítěte. Výsledkem rozhodnutí soudu může být i schválená dohoda rodičů, na níž se dohodnou přímo při jednání soudu – v rámci jednání u soudu soudce obvykle rodiče k dohodě minimálně vyzve. Pokud se rodiče nedohodnou ani při jednání, rozhodne soud tak, aby to bylo co nejlépe v zájmu dítěte. Zájmem dítěte, který se sleduje, je pak především:
- výchova obou rodičů a styk s oběma rodiči
- klidné, láskyplné a bezpečné prostředí
- životní úroveň a podmínky, nezbytné pro zdravý tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální vývoj a plnohodnotné dětství
- min. od 12 let věku názor dítěte
Problematické samozřejmě je, že u každého dítěte je jeho zájem trochu odlišný, stejně jako je každé dítě odlišné a při rozhodování o jeho poměrech vládnou odlišné podmínky. Soud by se měl zabývat všemi těmito odlišnými aspekty a rozhodnout co nejlépe v souladu se zájmy konkrétního dítěte v konkrétní situaci, přičemž rozhodnutí by mělo být podrobně odůvodněné a přezkoumatelné.
Jako příklad střetu zájmů lze uvést např. situaci vzájemného obviňování rodičů z příčin rozchodu, vědomou či podvědomou manipulaci ze strany jednoho rodiče, která vede k reálnému strachu nebo nechuti dítěte stýkat se s druhým rodičem, ačkoliv je založena pouze na očerňování nepečujícího rodiče. Na druhé straně samozřejmě stojí situace, kdy vztah rodičů skončil kvůli násilí ze strany jednoho z rodičů, závislosti jednoho z rodičů, nebo v situaci, kdy jeden z rodičů nechce o dítě vůbec pečovat ani se s ním stýkat, nejeví o něj zájem.
Z těchto důvodů je dítě v soudním řízení zastoupeno kolizním opatrovníkem – obvykle je soudem určen místně příslušný obecní nebo městský úřad – odbor sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), přičemž výkon opatrovnictví obvykle provádí jedna konkrétní úřednice/úředník.
Kolizní opatrovník:
- je jako zástupce dítěte účastníkem řízení, v němž se jedná o jeho poměrech
- zastupuje v řízení zájmy dítěte
- nestojí na straně matky ani otce
- poskytuje dítěti informace, objasňuje mu situaci a možnosti
- zjišťuje názory dítěte a zprostředkuje je soudu
- má právo navrhovat důkazy a vyjádřit se ke všem důkazům
- má právo na odvolání
- v praxi většina soudců respektuje a dá na názor OSPOD, pokud jsou rodiče dítěte v konfliktu
- pokud soud v rámci řízení o poměrech dětí nevyslechne názor dítěte sám, obvykle žádá, aby názor dítěte (např. na svěření do péče jednoho rodiče, do střídavé péče), zjistil právě OSPOD, výsledky takového šetření jsou důkazní prostředkem v řízení a soud se jimi obvykle řídí
- OSPOD také může působit mediačně při sporu mezi rodiči, vykonává asistenci při styku s druhým rodičem, je-li to potřebné, vytváří podmínky pro setkání a komunikaci znesvářených rodičů, je-li to potřebné apod.
- OSPOD také obvykle provádí šetření v rodině, je-li zapotřebí, sestavuje zprávu o poměrech v rodině, pokud si ji soud pro rozhodování vyžádá
Soud může dítě svěřit do výhradní péče jednoho rodiče (druhému obvykle stanoví vyživovací povinnost v měsíčních splátkách, případně upraví rozsah styku s druhým rodičem), do střídavé péče obou rodičů, nebo do společné péče obou rodičů.
V řízení o úpravu poměrů nezletilých by měl každý z rodičů tvrdit a prokázat, zda má zájem o dítě pečovat osobně, zda má zájem o společnou nebo střídavou péči. Dále by měl (v případě, že chce dítě získat do péče) tvrdit a prokazovat, že má zajištěné vhodné bydlení, kde má dítě k dispozici zařízení odpovídající jeho věku, že má příjem, z něhož je schopen dítě živit a že jeho povolání je slučitelné (třeba i s pomocí prarodičů) s osobní péčí o dítě. V případě stanovení výživného by měli oba rodiče tvrdit a prokázat své příjmy a výdaje a majetkové poměry.
Rozhodnutí o poměrech dítěte nemusí být definitivní. Pokud dojde ke změně poměrů, ať už na straně rodiče nebo dítěte, je možné navrhnout novou úpravu poměrů dítěte – např. zvýšení výživného, svěření do výhradní péče jednoho namísto společné péče atd. Právo podat návrh na změnu stávající úpravy mají oba rodiče, pokud nebyli zbaveno rodičovské odpovědnosti.
Podle nálezu Ústavního soudu č.j. II. ÚS 1311/24 ze dne 7.8.2024: „Jestliže obecné soudy při svém rozhodování o výchově nezletilého řádně nezjistily, resp. nevyhodnotily aktuální názor nezletilého, neodstranily tak rozpory v provedeném dokazování, a v důsledku toho nedostatečně zjistily skutkový stav věci, porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny, jakož i čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy.“ Pokud je to tedy možné, soud respektuje názor nezletilého dítěte na úpravu jeho poměrů a pokud jeho názor v potaz nebere, musí soud řádně odůvodnit proč jej nerespektuje (např. prokazatelné ovlivnění jedním z rodičů apod.).
Připravovaná novela 2025 – nová pravidla v řízení ve věcech nezletilých
- při nařizování dalších jednání vychází soud z informací účastníků
- je-li to účelné, soud doporučí účastníkům účast na mediaci nebo odbornou pomoc (lze i nařídit)
- pokud nejde o vážný zdravotní stav, může účastník o odročení z vážných osvědčených důvodů žádat pouze jednou
- na jednání vede soud strany ke smírnému řešení, situaci s nimi probere a poučí je o svém právním názoru, přičemž je poučí rovněž o přiléhavé judikatuře
- nelze-li věc rozhodnout při prvním jednání, zjišťuje soud, zda je třeba prozatímního rozhodnutí – je ho potřeba především v situaci, kdy jsou rodiče nezletilého ve výslovné neshodě
- v řízení, které bylo rodiči zahájeno ve vzájemné shodě o obsahu dohody o úpravě poměrů nezletilého není dítě zastoupeno opatrovníkem, ale zákonným zástupcem – tedy rodiči; soud však jmenuje dítěti opatrovníka, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodičem a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů, anebo pokud o to dítě požádá
- pokud soud rozhodne o nedoplatku na výživném (např. při zpětném zvýšení výživného), je splatný do 15 dnů od právní moci rozhodnutí, pokud soud nerozhodne o pozdější splatnosti nebo splatnosti ve splátkách