Po právní stránce existuje hned několik forem bydlení. Jestliže někdo bydlí „ve vlastním“, znamená to, že má k bytu nebo domu, který koupil, zdědil nebo postavil, vlastnická práva včetně práva užívacího a práva byt nebo dům prodat či pronajmout. Vedle tohoto bydlení rozlišujeme také družstevní bydlení a bydlení v nájmu. Družstevní bydlení znamená, že uživatel bytu má podíl v bytovém družstvu, se kterým je spojené právo byt užívat. Majitel tohoto podílu nemůže s bytem nakládat v takové míře, jako kdyby byl byt jeho vlastnictvím a dále má jisté povinnosti ke družstvu. Velice rozšířeným způsobem bydlení je v ČR stále bydlení nájemní. Tento způsob užívání bytu má smluvní základ, tzn. že nájemce (ten, kdo byt užívá) má s pronajímatelem (vlastník bytu) uzavřenou nájemní smlouvu. Této smlouvě se občas historicky chybně říká „dekret.“
Nájemcem jsou nejčastěji fyzické osoby. Pronajímateli jsou často fyzické osoby, právnické osoby, obce a stát. Zejména v případě obcí a státu je třeba rozlišovat mezi vlastníkem a správcem domu.
Kromě toho existují formy bydlení přechodnějšího charakteru, založené zejména podnájemní smlouvou, smlouvou o ubytování nebo smlouvou o nájmu obytné místnosti či nájemní smlouvou podle obecných ustanovení o nájemní smlouvě (tj. nikoli podle zvláštních ustanovení o smlouvě o nájmu bytu).
Ke specifikům družstevního nájmu (družstevního bydlení, někdy též nepřesně družstevního vlastnictví) viz zde.
K podnájmu, ubytovací smlouvě, nájmu obytné místnosti, bydlení se souhlasem vlastníka viz zde.