Obecně
Občanský zákoník rozlišuje dva způsoby dědění, a to dědění ze závěti a dědění ze zákona, přičemž tyto dva způsoby mohou být i zkombinovány. K tomu dojde v případě, kdy zůstavitel. (=zemřelý) sice zanechá platnou závěť, ale ta se nevztahuje na veškerý jím zanechaný majetek. Majetek zahrnutý v závěti se v takovém případě dědí podle závěti a ostatní majetek podle zákona. Dědění upravuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a to v §§ 460-487.
Přechod práv a povinností
Smrt fyzické osoby je skutečností, kterou zaniká právní subjektivita fyzické osoby (způsobilost mít práva a povinnosti). Některá práva a povinnosti zanikají, jiná přecházejí (plně či v omezeném rozsahu) na další subjekty – na právní nástupce zemřelého, a to buď děděním (to se týká majetku i závazků zemřelého) anebo jinak než děděním.
Některá práva jsou s ohledem na svoji osobní povahu nepřenositelná a smrtí zanikají– to jsou zejména:
• práva a povinnosti vyplývající z rodiněprávních vztahů (např. vyživovací povinnost)
• práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů (např. povinnost vykonávat práci).
• zanikají povinnosti vyplývající z plné moci – pro zástupce zůstává pouze povinnost učinit nezbytné úkony, které je třeba provést, aby právní nástupci zemřelého neutrpěli újmu
• zaniká společné jmění manželů (samotná jeho existence)
Některá práva přecházejí jinak než děděním – tzv. zvláštní právní nástupnictví – jsou to zejména:
• právo na ochranu osobnosti zemřelé osoby – podle OZ má právo uplatnit žalobou nárok na ochranu osobnosti zemřelého (očištění památky) jeho manžel a děti, není-li jich, jeho rodiče.
• nájemní právo k bytu – tzv. přechod nájmu bytu
• smrtí zaměstnance nezanikají jeho peněžité nároky vůči zaměstnavateli (např. nárok na vyplacení dlužné mzdy), odpovědnostní vztahy,… zákoník práce říká: „…do výše odpovídající trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku přecházejí mzdové nároky z pracovního poměru postupně přímo na jeho manžela, děti a rodiče, jestliže s ním žili v době smrti ve společné domácnosti; předmětem dědictví se stávají, není-li těchto osob.“ Kdyby byla pohledávka vyšší, přijde to, co převyšuje 3 měsíční platy do dědického řízení.
• podobně je to s dávkami sociálního zabezpečení – tzn. že nárok na dávku zaniká dnem smrti oprávněného, ale zemřel-li oprávněný po uplatnění nároku na dávku, vstupují do dalšího řízení o dávce a nabývají nároku na částky splatné do dne smrti oprávněného postupně manželka (manžel), děti a rodiče, jestliže žili s oprávněným v době jeho smrti ve společné domácnosti. Podmínka společné domácnosti nemusí být splněna u dětí, které mají nárok na sirotčí důchod po zemřelém. Byla-li dávka přiznána před smrtí oprávněného, vyplatí se splatné částky, které nebyly vyplaceny do dne smrti oprávněného, členům jeho rodiny ve výše uvedeném pořadí.
Hlavní zásady dědického práva
• dědictví se nabývá smrtí zůstavitele – dědictví se nabývá ze zákona – když osoba splňuje podmínky, považuje se za dědice do doby, než prohlásí, že dědictví odmítá. Rozhodný je skutečný okamžik smrti.
• pro dědické řízení se vždy použije jak hmotného tak procesního práva, které bylo platné v době smrti zůstavitele
• princip univerzálního nástupnictví – práva a povinnosti, které přetrvávají jejich nositele, tvoří nerozlučný celek – dědic jako univerzální nástupce vstupuje do všech existujících práv a závazků svého předchůdce v celé jejich šíři a ve všech jejich složkách, aniž by o existenci jednotlivých práv nebo povinností musel mít vědomost.
• dědici odpovídají za závazky poměrem, ve kterém dědí. Když dluhy převyšují hodnotu majetku, odpovídají jen do jeho výše – na dědictví tedy nelze doplatit.
Předpoklady dědění
Předpoklady dědického nástupnictví jsou: smrt fyzické osoby, existence pozůstalosti (dědictví), existence dědice a jeho způsobilost nabýt dědictví, právní důvod dědění (zákon nebo závěť), výslovný projev vůle nebo právně relevantní chování týkající se přijetí nebo odmítnutí dědictví.
Smrt fyzické osoby
Jde o právní skutečnost, ke které se váže vznik, změna nebo zánik občanskoprávních vztahů, jichž byla zemřelá osoba účastníkem. Důkazem o smrti jedince je matriční doklad – úmrtní list (v něm je zaznamenán přesný okamžik smrti). Nelze-li smrt prokázat jinak, prohlásí soud takovou osobu za mrtvou. Ve svém rozsudku uvede den, který se považuje za den úmrtí (tak je tomu i v případě prohlášení nezvěstného za mrtvého).
Způsobilý dědic
Osoba musí být:
• absolutně způsobilá vstoupit na místo zůstavitele – spočívá na objektivních okolnostech (osoba se musí dožít okamžiku smrti zůstavitele, musí mít právní subjektivitu – výjimka u pohrobka, nemusí mít způsobilost k právním úkonům; jde-li o právnickou osobu – přichází do úvahu pouze při dědění ze závěti, musí v době smrti zůstavitele existovat)
• relativně způsobilá, tedy zda je hodna stát se zůstavitelovým nástupcem – subjektivní prvek (viz vydědění)
Odmítnutí, popř. přijetí dědictví
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. Zákon umožňuje subjektu dědictví v určité lhůtě odmítnout (opakem odmítnutí je přijetí dědictví). K odmítnutí dědictví se vyžaduje výslovný projev vůle učiněný ústním či písemným prohlášením u soudu/notáře. Lhůta k odmítnutí trvá 1 měsíc od okamžiku, kdy byl dědic na možnost odmítnutí upozorněn. Tuto lhůtu lze prodloužit. K odmítnutí dědictví nemůže dědic připojit výhrady nebo podmínky (např. že odmítá ve prospěch toho a toho). Prohlášení o odmítnutí či neodmítnutí dědictví nelze odvolat. Dědictví nemůže odmítnout dědic, který svým počínáním dal najevo, že dědictví nechce odmítnout (fakticky jedná jako právní nástupce zemřelého – prodává věci, vstupuje do sporů apod.).
Nabytí dědictví
Rozumí se jím úhrnný přechod všech práv a povinností zůstavitele do majetku dědice za předpokladu, že smrtí nezanikají nebo nepřecházejí na další subjekty jinak než podle objektivního práva dědického – tzv. univerzální sukcese (přechod aktiv je doprovázen nerozlučně i přechodem pasiv). Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. K přechodu práv a povinností děděním však zákon vyžaduje, aby proběhlo dědické řízení (viz zvláštní kapitola). Nenabývají se jen práva, ale také povinnosti. Za náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy neodpovídají dědici společně a nerozdílně, ale každý z nich jen v rozsahu poměru ceny svého dědického podílu k ceně celého dědictví.
Ochrana oprávněného dědice
Zjistí-li se, že oprávněným dědicem je někdo jiný než ten, kdo dědictví nabyl (nepravý dědic), stalo-li se tak podle výsledku řízení o dědictví, je povinen oprávněnému dědici vydat majetek, který z dědictví má. Oprávněný dědic musí své právo uplatnit žalobou na vydání dědictví. Narozdíl od vlastnické žaloby, u níž nedochází k promlčení, právo na vydání dědictví se promlčuje v obecné promlčecí lhůtě 3 let. Lhůta počne běžet od právní moci rozhodnutí, jímž bylo dědické řízení skončeno. Kdo však v dobré víře něco nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice – tím je prolomena zásada, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má.