Občanský zákoník upravuje (od §136 zákona č. 40/1964 Sb.) takzvané podílové spoluvlastnictví. To znamená, že více osob má vlastnické právo (vlastnický podíl) k jedné věci. Počet osob, kterým toto vlastnické právo náleží, není omezen (klidně jich může být i padesát). Věc, která je v podílovém spoluvlastnictví může být jakákoliv věc, která může být ve vlastnictví, tedy hmotná věc movitá i nemovitá (pozemek, dům, auto apod.)
Věc, která je v podílovém spoluvlastnictví, není dle občanského zákoníku reálně rozdělena. Nelze tak například tvrdit, když jsem většinovým spoluvlastníkem auta, že mi patří 3 kola a druhému spoluvlastníkovi jenom 1 kolo. Věc není rozdělena ani v případě, že by rozdělit šla. Například když budu mít s kamarádem v podílovém spoluvlastnictví pozemek o velikosti 40 m2 a každý z nás bude vlastníkem jedné poloviny, neznamená to, že jsem vlastníkem přesně vymezených 20 m2, ale budu pokládán za polovičního spoluvlastníka celého pozemku. Ovšem s tím, že stejná práva jako mám z podílového spoluvlastnictví já, má i můj kamarád. Zjednodušeně řečeno oba dva budeme pokládáni za vlastníka celého pozemku, ale naše práva a povinnosti se mohou lišit v závislosti na velikosti podílu.
Zvláštními typy spoluvlastnictví je pak společné jmění manželů a spoluvlastnictví společných částí budovy vlastníků bytů podle zákona č. 72/1994 Sb. O společném jmění manželů, což je zvláštní institut upravující společné majetkové vztahy mezi manžely, bude pojednáno v kapitole rodinné právo. U vlastnictví bytů (viz kapitola Bydlení) jde zhruba o to, že dům může být rozdělen na jednotlivé byty (bytové jednotky) a jejich vlastníci k nim mají vlastnická práva nikoliv jako k podílům, ale jako k samostatným věcem. Podílové spoluvlastnictví pak mají nejčastěji k ostatním prostorám domu.
Spoluvlastnické podíly
Velikosti podílu, které náležejí jednotlivým spoluvlastníkům mohou být různé, tedy jednomu ze spoluvlastníků může náležet například 80% věci a dalším čtyřem třeba jen 5%. Vlastník, který má těch 80% bude většinovým spoluvlastníkem a budou mu náležet větší práva (např. na užitky) ale i povinnosti než zbylým spoluvlastníkům. Tedy velikost podílu určuje zejména míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech, které vyplývají ze spoluvlastnictví. Tak například pokud bude potřeba pozemek, který máme ve spoluvlastnictví, oplotit, tak by se náklady na toto oplocení měly rozdělit podle velikosti podílů (většinový spoluvlastník by zaplatil více). Ale to neznamená, že se spoluvlastníci nemohou dohodnout jinak, například že náklady ponesou všichni stejně.
Vznik
Spoluvlastnictví může vzniknout smlouvou. Nejedná se však o žádný typ smlouvy, který by byl přímo speciálně vyhrazen pro podílové spoluvlastnictví. Spoluvlastnictví tak může vzniknout třeba na základě kupní smlouvy, kdy na straně kupující vystupuje více subjektů a tyto subjekty nabývají předmět smlouvy do podílového spoluvlastnictví. Ve smlouvě dokonce ani nemusí být uvedeno, jak velké jsou jejich podíly, v tom případě se má za to, že podíly všech spoluvlastníků jsou stejné. Dále je možné nabýt spoluvlastnický podíl děděním, a to jak ze zákona, tak ze závěti. Spoluvlastnický podíl lze nabýt také rozhodnutím státního orgánu. K takovému nabytí může dojít například v případě, kdy při rozvodu manželů je nutné vypořádat společné jmění manželů. Pokud tak byl ve společném jmění manželů třeba dům, je možné jej posléze přikázat do podílového spoluvlastnictví.
Nakládání s celou věcí
Při nakládání s věcí, která je ve spoluvlastnictví více osob, je potřeba rozlišovat, zda se jedná o nakládání s celou touto věcí a nebo zda se jedná o nakládání se spoluvlastnickým podílem. Při nakládání s celou věcí je v některých případech (u těch nejvýznamnějších úkonů) nutné mít jednomyslný souhlas všech spoluvlastníků. Například pokud spoluvlastníci chtějí věc prodat, je nutné, aby s tím souhlasili všichni spoluvlastníci, a to bez ohledu na výši jejich spoluvlastnického podílu. V těch běžnějších záležitostech, kdy se hospodaří s celou věcí, pak postačuje souhlas většiny, počítané podle velikosti podílů. Tedy pokud je spoluvlastníků pět, jeden z nich má podíl 60% a ostatní 10%, bude k takovému běžnému hospodaření s věcí postačovat souhlas pouze toho jednoho většinového spoluvlastníka. Co přesně patří do běžného hospodaření s věcí není v zákoně výslovně uvedeno, ale s ohledem na rozhodovací činnost soudů sem lze zařadit například opravu, úpravu či údržbu věci, běžnou správu věci, investice do věci apod. V zákoně nalezneme i ustanovení, které chrání menšinové spoluvlastníky. Ovšem jedná se pouze o případy, kdy se jedná o důležitou změnu společné věci. Pokud s takovouto důležitou změnou menšinoví spoluvlastníci nesouhlasí, mohou se domáhat, aby o této změně rozhodl soud. Takovou důležitou změnou může být například přestavba domu.
Nakládání se spoluvlastnickým podílem
Charakter samostatné věci má i spoluvlastnický podíl a takto je s ním možné také nakládat. Tak můžu například svůj spoluvlastnický podíl zastavit, můžu jej odkázat v závěti jinému, můžu jej darovat, prodat či jinak převést na osobu blízkou (osobou blízkou mohou být například děti, rodiče) apod. Trochu složitější je to ovšem v případě, kdy mám v úmyslu svůj spoluvlastnický podíl prodat (anebo i darovat resp. převést) někomu jinému než osobě blízké. V tom případě svůj spoluvlastnický podíl totiž nejprve musím nabídnout ke koupi ostatním spoluvlastníkům, a to za cenu nabídnutou někým jiným – tj. zájemcem o koupi v případě prodeje nebo v jiném případě asi za cenu tržní např. v případě darování. Tato úprava ohledně ceny sice není v zákoně výslovně uvedena v ustanoveních o podílovém spoluvlastnictví, ale vyplývá v případě prodeje z úpravy předkupního práva, která se i zde použije. Ostatní spoluvlastníci mají totiž ze zákona tzv. předkupní právo. Teprve pokud žádný z ostatních spoluvlastníků nebude chtít podíl koupit, můžu jej převést někomu jinému.
Zrušení spoluvlastnictví
Ke zrušení spoluvlastnictví může dojít dohodou všech spoluvlastníků, kteří se také dohodnou na vypořádání tohoto spoluvlastnictví. Vypořádání může vypadat například tak, že věc, která byla v podílovém spoluvlastnictví, připadne pouze jednomu, který ostatním za jejich podíly zaplatí. Pokud nedojde k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Soud rozhoduje tak, že nejdříve zkoumá, zda je možné věc reálně rozdělit (což lze např. u pozemků a některých typů staveb), tak, aby spoluvlastníkům připadla do výlučného vlastnictví určitá část věci. Pokud nelze věc takto rozdělit, zkoumá soud, jestli by některý ze spoluvlastníků měl zájem a možnost (tj. reálnou finanční možnost) koupit podíly ostatních spoluvlastníků a stát se tak výlučným vlastníkem věci. Cena podílů by byla určena na základě tržní ceny věci. Pokud nelze ani takto spoluvlastnictví vypořádat, soud nařídí soudní prodej věci a výtěžek z prodeje poměrně rozdělí mezi spoluvlastníky. Protože výtěžek ze soudního prodeje bývá obvykle mnohem menší, než je skutečná cena věci, je lepší, když se spoluvlastníci na vypořádání spoluvlastnictví dohodnou.