Následně upravuje občanský zákoník v této (první) části (od §22 zákona č. 40/1964 Sb.) problematiku zastoupení. Zastoupení znamená, že za určitou fyzickou nebo právnickou osobu může oprávněně jednat někdo jiný. Úprava zastoupení v občanském zákoníku platí až na výjimky i v jiných právních odvětvích. Zastoupení rozlišujeme na zákonné – vzniká na základě zákona anebo z rozhodnutí soudu – a na zastoupení smluvní – vzniká na základě dohody dvou stran.
Zákonné zastoupení (zastoupení ze zákona a z rozhodnutí soudu) je založeno tam, kde nejsou fyzické osoby schopné jednat sami za sebe (děti, osoby stižené duševní chorobou, osoby, jejichž pobyt není znám). Zákon o rodině, na který občanský zákoník odkazuje, říká, že nezletilé zastupují jejich rodiče případně jiné osoby (poručník, opatrovník, osvojitel, případně osoba pečující o nezletilého na základě rozsudku, přiznává-li jí toto právo rozsudek).
Za osoby, jejichž způsobilost k právnímu jednání byla omezena, jedná opatrovník, kterého určí soud. Každý může dát soudu podnět ke změně opatrovníka (například v případě pochybností o řádném jednání opatrovníka a o jeho vztahu k zastupovanému) – soud má možnost opatrovníka změnit a řízení zahajuje i bez návrhu. Soud může ustanovit opatrovníka také tomu, jehož pobyt není znám, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Za týchž podmínek může soud ustanovit opatrovníka i tehdy, jestliže je to třeba z jiného vážného důvodu.
Jestliže zákonní zástupci (tedy i opatrovníci) jsou povinni též spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu.
Smluvní zastoupení vzniká tak, že se s někým dohodneme, že nás v určité věci zastoupí. Dohoda o zastoupení resp. o plné moci může být písemná i ústní. Zástupcem (zmocněncem) pak může být kdokoliv, kdo má způsobilost k právním úkonům a jehož zájmy nejsou se zájmy zastupovaného v rozporu. Může to tedy být téměř kdokoliv. Zastupovaný (zmocnitel) obvykle vystaví písemně zástupci takzvanou plnou moc. Tato plná moc slouží k tomu, aby třetí subjekty věděly, že se zastupovaný se zástupcem na zastoupení dohodl. Není pravda, že bez písemné plné moci zastoupení neexistuje, ale zákon může stanovit, v jakých případech je písemná forma vyžadována. Plnou moc (jak písemnou tak ústní) lze kdykoliv odvolat a tohoto práva se nemůže zastoupený platně vzdát.
Zastoupit se můžeme nechat i specialistou, např. advokátem, k čemuž dochází většinou v různých řízeních před soudy či jinými orgány statní správy. Zastupování v těchto řízeních pak upravují procesní předpisy týkající se jednotlivých řízení, ale vztahuje se na ně i občanský zákoník, pokud jde o vztah zastupovaného a zástupce. Nejčastěji dochází k zastupování v soudním řízení, ale třeba i v řízení před správním orgánem. Zastoupení obviněného v trestním řízení se říká obhajoba a může ji vykonávat pouze advokát. V některých případech tzv. povinného zastoupení dokonce musí být advokát určen. V občanském soudním řízení (tj. v řízení ve věcech majetkových, rodinných, pracovněprávních – viz samostatná kapitola 4) se můžeme nechat zastoupit i tzv. obecným zmocněncem. Obecným zmocněncem se může nechat zastoupit i poškozený v trestním řízení. Tím může být opět téměř kdokoliv, resp. osoba zletilá a bezúhonná. I v jiných řízeních než trestním je stanovena povinnost se nechat zatupovat. Jedná se například o složitější řízení o tzv. mimořádných opravných prostředcích v občanském procesu nebo o řízení před Ústavním soudem ČR.