V antidiskriminačních sporech je potřeba vyřešit problém, že diskriminující subjekt není natolik otevřený, aby o diskriminaci hovořil přímo. „Triviální“ případy typu, že si provozovatel restaurace umístí na dveře nápis „Cikánům vstup zakázán“, jsou dnes již, oproti nedávné minulosti, vzácné. Pravidlem bude spíše situace, kdy k diskriminaci sice došlo, ovšem subjekt, který se diskriminačního jednání dopustil, o tom nehovoří a ani to výslovně nepřipustí. V takovémto případě se žalobce pravidelně dostane do obtížně řešitelné důkazní situace, neboť by musel nejen prokázat, co se v jeho případě stalo, ale též diskriminační důvod samotný, tedy proč se to stalo. Například žalobce – v restauraci neobsloužený Rom – by musel prokázat, že žalovaný provozovatel restaurace neobsluhuje i jiné Romy, zatímco další osoby bez problémů obsluhuje. Z praktického hlediska by to ovšem bylo velmi obtížné, ne-li dokonce nemožné (ledaže by se žalobce vybavil detektivní agenturou). Naopak pro žalovaného bude jednodušší prokázat skutečnost odůvodňující legitimní motiv jeho na první pohled diskriminačního jednání.
Smyslem je přesunout důkazní břemeno na žalovaného, neboť ten, narozdíl od žalobce, disponuje v antidiskriminačních sporech relevantními informacemi. Žalovaný samozřejmě nemusí prokazovat, že nediskriminoval (s ohledem na negativní fakt by to bylo obdobně nemožné, jako kdyby měl žalobce prokázat pohnutku diskriminovat na straně žalovaného), ale jen to, že jeho rozhodnutí je založeno na takových důvodech, které s ohledem na svůj charakter s vysokou mírou pravděpodobnosti nemohou skrývat diskriminační motiv.
V „restauračním“ příkladu uvedeném shora postačí prokázat, že žalobce romského původu nebyl v dané restauraci obsloužen, čímž je dán důkaz diskriminace. V tomto stádiu nastupuje aplikace přesunutého důkazního břemene ve smyslu § 133a odst. 2 OSŘ: nyní bude na žalovaném provozovateli restaurace, aby dokázal, že žalobce nebyl diskriminován. Možný důkaz může být dán například tak, že žalobce žalovanému již několikrát nezaplatil, působil v restauraci výtržnosti, případně se jinak nepřístojně choval, popřípadě že byla opravdu všechna místa rezervována, přičemž naopak jiné Romy žalovaný bez problémů obsluhuje. Prokáže-li to, žalovaný ustojí na základě § 133a OSŘ přesunuté důkazní břemeno a ve sporu uspěje. Uvedený případ s restaurací je poměrně jednoduchý. Mnohem komplikovanější budou úvahy soudu ve složitých antidiskriminačních sporech, např. v oblasti zaměstnávání. Typicky tak tomu bude např. v situacích, kdy žalobce nebyl povýšen, nebyl přijat, nebo byl dokonce propuštěn, přičemž takovéto rozhodnutí zaměstnavatele bylo podle žaloby diskriminační.
Jak jsme uváděli v tomto textu na jiném místě, na rozdíl od přímé diskriminace, nepřímá diskriminace vzniká z ustanovení, která se na první pohled použijí stejně na muže i ženy nebo na osoby různého věku atp. Pokud však neutrální ustanovení ve skutečnosti znevýhodňuje ženy, starší osoby, Romy atd., může být považováno za nepřímo diskriminační.
Osoba, která se cítí poškozena nepřímou diskriminací, musí předložit důkaz, že sporné ustanovení má skutečně rozdílný dopad na ženy. Důkazní břemeno v počáteční fázi řízení tedy nese zaměstnanec. Požadavek na zaměstnavatele nebo zákonodárce, aby odůvodnili zvyklost nebo politiku, která je na první pohled neutrální, vznikne pouze tehdy, je-li takový důkaz předložen. Jakmile je takový důkaz předložen, zaměstnavatel nebo zákonodárce, v závislosti na původu opatření, bude muset prokázat, že dotčená opatření sledují legitimní cíl, jsou zcela nezbytná pro dosažení tohoto legitimního cíle a jsou přiměřená.
Klíčovým nálezem pro ústavně konformní výklad § 133a je nález Pl. ÚS 37/04 v řízení o návrhu KS v Ústí nad Labem na zrušení ustanovení § 133a OSŘ (ve znění před novelou provedenou ADZ). Podle ÚS výkladem ustanovení § 133a odst. 2 OSŘ nelze dovodit, že osobě, která se při nákupu služeb cítila být rasově diskriminována, stačí pouze tvrdit, že došlo k diskriminačnímu jednání. Tato osoba v soudním řízení musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ní nebylo zacházeno obvyklým, tedy neznevýhodňujícím způsobem. Neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět. Dále pak musí tvrdit, že znevýhodňující zacházení bylo motivováno diskriminací na základě rasového nebo etnického původu. Tuto motivaci ovšem prokazovat nemusí, ta se v případě důkazu odlišného zacházení předpokládá, je však vyvratitelná, prokáže-li se (dokazováním) opak. Ostatně požadavek, aby strana žalující musela prokazovat, že byla diskriminována právě a výlučně pro svůj rasový (etnický) původ, a nikoli z důvodu jiného, je zcela zjevně nesplnitelný.
K přenosu důkazního břemene dochází ze zákona jak v civilním řízení, tak v soudním řízení správním. Důkazní břemeno se naproti tomu nepřenáší v trestní řízení ani v oblasti správního trestání.
Co se týče správního řízení, zde není přenosu důkazního břemene třeba s ohledem na fakt, že toto řízení je ovládáno tzv. zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy. Tyto zásady znamenají, že správní orgán má povinnost zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu z úřední povinnosti (což evidentně zahrnuje též skutečnosti nasvědčující tvrzené diskriminaci).