Diskriminací se rozumí odlišné, právem zakázané zacházení s lidmi ve vymezených, srovnatelných situacích na základě různé rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, víry, náboženského vyznání a světového názoru.
Za diskriminaci se považuje i obtěžování (včetně sexuálního), pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci.
Základní idea zákazu diskriminace předpokládá, že s lidmi lze odlišně zacházet jen na základě jejich individuálních charakteristik (např. předchozí historie určitého člověka jako chronického neplatiče), nikoliv na základě charakteristik obecných, často spojených s různými stereotypy a předsudky (např. o Romovi jako zájemci o nájem bytu bude již jen na základě toho, že je Rom, pronajímatel předpokládat, že nebude nájem bytu včas a řádně platit).
V případě českého antidiskriminačního zákona (zák. č. 198/2009 Sb., o právních prostředcích ochrany před diskriminací) jsou tyto nepřípustné obecné charakteristiky osob, specifikovány v zakázaných diskriminačních důvodech vymezených § 2 odst. 3 (jde o nepřípustné rozlišování z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru).