Pracovní právo je právním odvětvím, jehož předmětem jsou právní vztahy, které vznikají v souvislosti s výkonem [[ závislé práce ]]zaměstnance pro zaměstnavatele. Vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jenž se nejčastěji realizuje v rámci [[ pracovního poměru ]], je základním pracovněprávním vztahem. Spadá do tzv. individuálního pracovního práva, historicky nejstarší části tohoto právního odvětví. Sem se tedy řadí především otázky vzniku a zániku pracovního poměru a veškerého jeho obsahu, např. náležitosti pracovní smlouvy, pracovní doba, doba odpočinku a dovolená nebo odměňování zaměstnance. Řadíme sem i pracovněprávní vztahy vzniklé na základě [[ dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr ]] a také další vztahy, které se od pracovního poměru odvozují, jako je třeba odpovědnost zaměstnance či zaměstnavatele za škodu, která vznikla v souvislosti s plněním pracovních úkolů.
Vedle zaměstnance a zaměstnavatele se však do pracovněprávních vztahů mohou „zaplést“ i další subjekty: nejčastěji jsou to odbory, které zastupují zájmy zaměstnanců, podobný smysl však v českém právu mají i rady zaměstnanců, evropské rady zaměstnanců a zástupce pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Odbory se mohou sjednocovat do odborových svazů a platformou pro zastupování zájmů druhé strany jsou zase rady zaměstnavatelů. Vztahy, které vznikají mezi těmito subjekty, zahrnuje oddíl kolektivního pracovního práva.
Konečně do pracovního práva patří i právo zaměstnanosti, které má za cíl optimální využívání pracovních sil. Trochu paradoxně se s právem zaměstnanosti setkáme nejčastěji, když zrovna zaměstnaní nejsme; jeho obsahem jsou zejména ustanovení o pomoci při zprostředkování práce, poskytované úřady či agenturami práce, o podpoře, která je nezaměstnaným vyplácena, nebo např. o opatřeních, která se činí pro podporu zaměstnanosti některých skupin, jako jsou např. zdravotně postižení.