Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Spotřebitel je ve vztahu s podnikatelem vždy slabší stranou, proto mu zákon přiznává vyšší ochranu. Naopak na podnikatele, jakožto profesionála s odborným zázemím, jsou kladeny vyšší nároky a má uloženo více povinností.
Úpravu spotřebitelského úvěru, která vychází z předpisů EU, nalezneme v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, stěžejní je část, která obsahuje práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru.
Kdy jde o spotřebitelský úvěr?
O spotřebitelský úvěr jde vždy, je-li poskytován podnikatelem spotřebiteli. Pokud uzavřou smlouvu o úvěru dvě fyzické osoby, jde o prostý úvěr, nikoliv spotřebitelský, protože mají strany rovné postavení. Spotřebitelský úvěr mohou poskytovat banky, spořitelní a úvěrní družstva, platební instituce i nebankovní poskytovatelé spotřebitelského úvěru, tedy právnické osoby s oprávněním k činnosti (licence) od České národní banky. ČNB vede veřejně dostupný seznam oprávněných poskytovatelů.
Pro ochranu spotřebitele je ale bezpředmětné, zda ten, kdo úvěr poskytuje nebo zprostředkovává, k tomu má příslušné oprávnění, ochrana spotřebiteli náleží i tak. Setkáváme se s případy, kdy se věřitel snaží zákon o spotřebitelském úvěru účelově obcházet – poskytuje zastřené spotřebitelské úvěry, kdy je spotřebitel donucen zřídit si pro získání úvěru IČO, nebo kdy se úvěr poskytuje přes P2P platformy. I v takových případech se může spotřebitel u soudu domoci ochrany.
Na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. února 2024 bylo rozhodnuto o zveřejnění právní věty rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 28.03.2023, sp. zn. 33 Cdo 2919/2022 v tomto znění: „O spotřebitelský úvěr jde vždy, je-li věřitelem ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, poskytovatel (ten, kdo jako podnikatel spotřebitelský úvěr poskytuje). Stejně tak jde o spotřebitelský úvěr, jestliže v procesu úvěrování spotřebitele vystupuje jako prostředník zprostředkovatel (ten, kdo jako podnikatel spotřebitelský úvěr zprostředkovává), i když věřitelem ze smlouvy, ve které se tento úvěr sjednává, není poskytovatel ve výše uvedeném smyslu. Absence příslušného oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů nemá sama o sobě vliv na povahu či platnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr.“
Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele
Nejdůležitější povinnost, kterou zákon poskytovateli spotřebitelského úvěru ukládá, je povinnost posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr, tedy odborně posoudit, zda bude schopen úvěr splácet (zda jeho příjmy a výdaje dostačují k zaplacení dluhu).
§ 86 (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
Jaké konkrétní kroky posouzení úvěruschopnosti obnáší není v zákoně přesně stanoveno. Důslednost a šíře posouzení se odvíjí od parametrů poskytnutého úvěru (např. doby splácení). Posuzuje se příjem a jeho stabilita (trvání pracovní smlouvy), další závazky (nahlížení do registrů), nezbytné výdaje (za bydlení, počet vyživovaných osob), porovnávají se příjmy a výdaje. Každý údaj by měl poskytovatel od žadatele zjistit a sdělenou informaci ověřit. Nebere se v potaz hodnota majetku, úvěruschopný není ten, kdo by musel úvěr splácet prodejem svého majetku. Spotřebitelé jsou při svém jednání motivováni snahou úvěr získat, to může vést k idealizování nebo zkreslování jejich finanční situace. Po věřiteli je tak vyžadováno, aby zjistil faktické údaje, nikoliv fiktivně deklarované. Pokud spotřebitel poskytne vědomě nepravdivé nebo zkreslené údaje, může být takové jednání kvalifikováno jako úvěrový podvod.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, uvádí, že: „Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“
Vzhledem k obecnosti zákona ohledně posouzení úvěruschopnosti se pravidla dotváří judikaturou. Například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 o tom, že je nedostatečné využít pro posouzení pouze informace získané od spotřebitele, je třeba ještě ověřit jejich správnost:
„věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (pozn. zákon 145/2010) lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“
Věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k prokázání jeho tvrzení. „Požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. (…) Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2021, č.j. 1 As 107/2021-39)
Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele
§ 87 (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
Pokud poskytovatel řádně neposoudí úvěruschopnost žadatele o úvěr, nebo úvěr poskytne, i když jsou pochybnosti o žadatelově schopnosti splácet, sankcí je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Soud je povinen vždy z moci úřední přezkoumat, zda byla úvěruschopnost posouzena řádně, proto absolutní neplatnost prohlásí i bez návrhu, spotřebitel se jí nemusí dovolávat. Neplatnost smlouvy znamená, že smlouva se od počátku ruší. Na poskytnuté peníze se následně nepohlíží jako na půjčku, za kterou má dlužník zaplatit odměnu (neboli úrok), ale jako na bezdůvodné obohacení dle § 2991 občanského zákoníku (zák. č. 89/2012). Sankcí pro poskytovatele za porušení jeho povinnosti tak je to, že nemá nárok na odměnu.
Vrácení jistiny
Spotřebitel vrací poskytnutou jistinu (nikoliv původně dohodnuté úroky) v době přiměřené jeho možnostem, nejčastěji ve splátkách. Je nanejvýš vhodné soudu poskytnout důkazy o majetkových poměrech spotřebitele, aby soud zjistil, jaké má spotřebitel možnosti a nerozhodl, že spotřebitel musí vrátit jistinu najednou do 3 dnů od právní moci rozsudku (jak se obvykle u rozsudku na plnění rozhoduje). Dobu přiměřenou určí rovněž soud, spotřebitel ji může navrhnout.
Absolutní vs. relativní neplatnost
Od 1.12.2016 do 28.5.2022 měl § 87 jiné znění. Porušení povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele zakládalo pouze relativní neplatnost úvěrové smlouvy. Zatímco v případě absolutní neplatnosti je smlouva neplatná od počátku a soud tuto skutečnost jen deklaruje, v případě relativní neplatnosti je smlouva platná, dokud není namítnuta její neplatnost. Spotřebitel musel pochybení v prověření úvěruschopnosti namítnout v tříleté lhůtě od uzavření smlouvy (později nastalo promlčení), soud prověření nezkoumal z úřední povinnosti. Tato úprava ale byla v rozporu s cíli směrnice.
Dle právní úpravy předchozí (zák. č. 145/2010 Sb.) totiž byla jednoznačně určena absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a judikaturou se dovodilo, že nemůže být záměrem zákonodárce, aby novým zákonem o spotřebitelském úvěru byla oslabena právní ochrana spotřebitele, což by bylo jednoznačným důsledkem relativní neplatnosti úvěrové smlouvy. A kromě toho, jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody. Tyto oba závěry plynou z usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06. A konečně, rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 5.3.2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, jež se jednoznačně vyslovil k povinnosti soudu zkoumat prověření úvěruschopnosti dlužníka věřitelem z moci úřední, byl konstatován rozpor české právní úpravy, konstruující (v § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb.) neplatnost relativní, s principy zmíněné směrnice.
Úroky z prodlení
Rozhodnutí Nejvyššího soudu 33 Cdo 3675/2021, 20. 04. 2022: „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“
Pokud věřitel neprověřil úvěruschopnost, smlouva je od počátku neplatná a úvěr tak nemohl být splatný. Věřitel má nárok na vrácení jistiny až v nové době splatnosti určené soudem nebo arbitrem. Až poté, při případném prodlení spotřebitele s vracením jistiny v nově určené lhůtě, náleží věřiteli úroky z prodlení.
Obecně lze úpravu úvěruschopnosti shrnout tak, že věřitel nemá bez rozvahy půjčovat peníze každému, kdo o půjčku požádá. Uzavření smlouvy je dvoustranným aktem, ve kterém je věřitel v pozici silnějšího účastníka, protože on je oproti spotřebiteli profesionálem v oblasti poskytování půjček. Je proto jeho zodpovědností pohlídat, aby nedocházelo k uzavírání předem nesplnitelných závazků. Má-li věřitel za to, že přistoupení ke smlouvě je rizikové, pak ji nemá nikdy v takovém znění uzavírat (ani si tuto rizikovost kompenzovat přílišnými sankcemi či úrokem). Pokud by k uzavření smlouvy přesto přistoupil, nemá u ní věřitel nárok na odměnu, protože nepostupoval v souladu se zákonem. Je to odpovědnost věřitele vůči jemu samotnému, ostatním dlužníkovým věřitelům, dlužníkovi a též vůči společnosti jako takové.
Omezení sankcí
Ustanovení § 122 omezuje platby, které si může věřitel sjednat pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu. Kromě nákladů spojených s vymáháním a zákonného úroku má věřitel nárok na smluvní pokutu, která nepřesahuje 0,1 % dlužné částky denně (případně na 6 jednorázových měsíčních pokut ve výši 500 Kč ročně). Celkový součet smluvních pokut nesmí přesahovat 50 % z celkové výše úvěru a nesmí být vyšší než 200.000 Kč
Omezen je i smluvní úrok. Za předchozí úpravy platilo, že i ze smlouvy, která je v prodlení, měl věřitel nárok požadovat původní smluvní úrok, který byl na začátku sjednán. Nově platí, že pokud byl smluvní úrok vyšší než zákonný limit, snižuje se od 90. dne prodlení právě na jeho výši.
Ustanovení § 122 se aplikuje i na živnostníky. Často se můžeme setkat případy, kdy si spotřebitel zřídí IČO účelově pouze pro získání úvěru a poskytovatel spoléhá na to, že na takový vztah se nevztahuje ochrana spotřebitele. Omezení plateb souvisejících s prodlením se vztahuje i na smlouvy, které s poskytovatelem uzavřeli živnostníci, pouze u takových smluv není stanoven strop pro smluvní pokutu na 200.000 Kč.
Platby související s prodlením:
- smluvní úrok:
- prvních 90 dní běží ve výši dle úvěrové smlouvy,
- od 91. dne běží ve výši dle zákona,
- běží do zaplacení dluhu a nezapočítává se do balíku smluvních pokut;
- smluvní pokuta:
- od prvního dne je omezená sazbou 0,1 % denně,
- ve svém součtu činí max. polovinu poskytnuté jistiny, ale ne více než 200.000 Kč; (u živnostníka není strop 200.000 Kč, pouze polovina jistiny)
- zákonný úrok z prodlení ve výši dle zákona;
- účelně vynaložené náklady spojené s vymáháním.
Informační povinnost
Před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru musí být spotřebiteli sděleny informace dle § 95, zejména celková výše úvěru, doba trvání, zápůjční úroková sazba a celková částce, kterou má spotřebitel zaplatit, a roční procentní sazbě nákladů na spotřebitelský úvěr, výše počet a četnost plateb. Podobné informace musí být uvedeny i v samotné smlouvě o spotřebitelském úvěru. Jsou-li některé informace nedostatečné, nastupuje důsledek dle § 110.
Omezení pro spotřebitelský úvěr
K zajištění spotřebitelského úvěru nelze použít směnku. Poskytovatel nesmí využívat telefonní linky s vyšší než běžnou cenou. Uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nelze vázat na uzavření jiné smlouvy. Smlouva o spotřebitelském úvěru nesmí obsahovat rozhodčí doložku, spory vyplývající ze spotřebitelských smluv nemůže rozhodovat rozhodce (dle ust. § 2 zákona č. 216/1994 Sb., zákon o rozhodčím řízení)
Předčasné splacení
Předčasné splacení je zcela nebo zčásti možné kdykoliv po dobu trvání spotřebitelského úvěru. Zákon v §117 určuje situace, kdy se poplatek neúčtuje, v ostatních případech je nutné uhradit náklady s předčasným splacením spojené.
Odstoupení od smlouvy
Spotřebitel může od smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení odstoupit bez uvedení důvodů a bez jakékoli sankce ve lhůtě 14 dnů ode dne uzavření této smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit půjčenou částku a úrok od čerpání do vrácení jistiny nejpozději do 30 dnů ode dne odeslání odstoupení. (§ 118)
Zesplatnění úvěru
Stane-li se spotřebitelský úvěr v důsledku prodlení spotřebitele splatným, týká se tato splatnost pouze nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, nikoli i budoucích nákladů spotřebitelského úvěru. Věřitel spotřebitele před tím, než se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, vyzve k uhrazení dlužné splátky a poskytne mu k tomu lhůtu alespoň 30 dnů. (§ 124)
Omezení výše RPSN
Omezení výše RPSN (roční procentní sazby nákladů, tedy celkové náklady spotřebitelského úvěru v procentech za rok, které zahrnují nejen úrok, ale i další poplatky spojené s úvěrem) v zákoně není. Pro nepřiměřeně drahé úvěry ale můžeme použít obecnou úpravu občanského zákoníku a judikaturu. Dle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
„Nepřiměřená, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřené vysoké úroky (v daném případě téměř čtyřnásobně přesahovaly horní hranici obvyklé úrokové míry), je neplatná, a to buď pro rozpor se zákonem (představuje-li naplnění skutkové podstaty tr. činu lichvy, popř. jiného trestného činu) nebo pro rozpor s dobrými mravy.“ Rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Na tento rozsudek navazuje i novější judikatura, která se drží stejného principu. Po zavedení povinnosti uvádět RPSN se tak ustálilo, že v rozporu s dobrými mravy je RPSN, která přesahuje čtyřnásobek obvyklé RPSN pro daný měsíc. Taková úvěrová smlouva je pak absolutně neplatná.