VZOR oznámení zaměstnavateli o trvání na dalším zaměstnávání
VZOR žaloba na určení neplatnosti skončení pracovního poměru
V praxi se stává, že je pracovní poměr skončen v rozporu s výše uvedenými zásadami (zejména v případě výpovědi a okamžitého skončení pracovního poměru, může však jít i o dohodu nebo o zrušení ve zkušební době). Zdálo by se, že na takové ukončení pracovního poměru je možné hledět, jako by k němu nikdy nedošlo. Tak tomu ovšem není. Pokud je pracovní poměr skončen neplatným způsobem a druhá strana se proti tomu neohradí, má se za to, že pracovní poměr skončil dohodou, a to v případě výpovědi ke dni, kdy uplynula výpovědní doba, a v případě neplatného okamžitého zrušení pracovního poměru či zrušení ve zkušební době zaniká ke dni, kdy měl být těmito úkony zrušen.
Chce-li zaměstnanec této fikci ukončení pracovního poměru dohodou zabránit, musí zaměstnavateli bez zbytečného odkladu oznámit, že trvá na tom, aby jej dále zaměstnával. Nejpozději do dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr na základě neplatného právního úkonu skončit, se potom musí obrátit na soud s žalobou na určení neplatnosti skončení pracovního poměru.
Po oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby byl dále zaměstnáván, se zaměstnavatel rozhoduje, zda po dobu sporu bude zaměstnanci přidělovat práci nebo ne. Pokud zaměstnanci práci přidělovat nebude, riskuje, že mu bude muset v případě prohry doplácet náhradu mzdy, za kterou od něj nezískal žádnou protihodnotu. Pokud mu práci přidělovat bude, nijak tím neovlivní své postavení v soudním sporu (neuplatní se např. argument, že tím, že zaměstnanci práci přiděluje, uznává, že pracovní poměr ukončil neplatně). Zaměstnanec je povinen na výzvu zaměstnavatele do práce nastoupit a pokud tak neučiní, připraví se o nárok na náhradu mzdy a pracovní poměr s ním může být v důsledku toho (znovu) ukončen.
Spor o platnost skončení pracovního poměru skončí rozhodnutím soudu, který může dát za pravdu zaměstnanci a určit, že pracovní poměr neskončil, zaměstnavatel je povinen zaměstnance dále zaměstnávat a za dobu sporu mu musí vyplatit náhradu mzdy. Pokud soud dá za pravdu zaměstnavateli, určí, že pracovní poměr skončil řádně. Zaměstnanec v takovém případě bude muset zpravidla zaměstnavateli nahradit náklady soudního řízení.
Moderační právo soudu
Pokud se spor o platnost rozvázání pracovního poměru táhne, může být povinnost zaměstnavatele k náhradě mzdy zaměstnance ve výsledku velmi tíživá. Proto přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.