Trest je jedním z právních následků spojených se spácháním trestného činu. Není následkem nutným (neplatí, že vždy jako následek trestného činu nastupuje trest) ani nutně jediným (vedle trestu lze např. uložit ochranné opatření, povinnost k náhradě škody).
Pro určení výše trestu jsou rozhodující jednak obecná pravidla pro ukládání trestů, jimiž se budeme nyní zabývat, jednak trestní sazby, které jsou součástí jednotlivých skutkových podstat. Odstupňováním druhů trestů a jejich výše zákon vyjařuje hodnotový úsudek o stupni zavržitelnosti jednotlivých činů, o stupnici společenských zájmů, a působí preventivně a výchovně na potenciální pachatele.
Účel trestu
Historicky existují dvě pojetí trestu: trest pro odplatu („punitur, quia peccatum est„, trestá se, protože bylo spácháno zlo) a trest k dosažení společensky užitečného cíle („punitur, ne peccetur„, trestá se, aby nebylo spácháno zlo). Dle současného práva je základním cílem trestu ochrana společnosti před trestnými činy a jejich pachateli. To se děje několika způsoby:
- represe – zabránění v trestné činnosti konkrétnímu pachateli
- individuální prevence – výchova konkrétního pachatele k řádnému životu
- generální prevence – výchovné působení trestu na ostatní členy společnosti
K tomu, aby trest působil individuálně i generálně preventivně, je třeba, aby byl spravedlivý, adekvátní a neodvratný. Přísnost trestu není tím jediným, co zajišťuje odstrašující, preventivní funkci trestu – podstatná je neodvratnost, tj. vědomí, že trestný čin bude potrestán. Rovněž není v souladu s preventivní funkcí trestu – ač by se tak mohlo zdát – trest přehnaně přísný (exemplární tresty). Důležitá je spravedlivost trestu, tj. aby trest nebyl ani příliš mírný, ani příliš přísný. V opačném případě nebude trest považovat za spravedlivý ani pachatel, ani společnost, a preventivní funkce nebude dosaženo. Pokud jde o represivní funkci trestu, tato podléhá zásadě pomocné funkce trestní represe – represe má být využíváno jen v nezbytné míře, která ještě povede ke splnění účelu trestu.