Spoluvlastnictvím se rozumí situace, kdy alespoň dvě osoby sdílejí vlastnické právo k určité věci. Ustanovení o spoluvlastnictví se přiměřeně použijí na situace, kdy více osob má společně jiná věcná práva.
Vznik spoluvlastnictví
Spoluvlastnictví může vzniknout smlouvou. (Např. na základě kupní smlouvy, kdy na straně kupující vystupuje více subjektů a tyto subjekty nabývají předmět smlouvy do podílového spoluvlastnictví.) Pokud není ve smlouvě uvedeno, jak velké jsou jejich podíly, má se za to, že podíly všech spoluvlastníků jsou stejné.
Dále je možné nabýt spoluvlastnický podíl děděním, a to jak ze zákona, tak ze závěti.
Spoluvlastnický podíl lze nabýt také rozhodnutím státního orgánu. K takovému nabytí může dojít například v případě, kdy při rozvodu manželů je nutné vypořádat společné jmění manželů. Pokud tak byl ve společném jmění manželů třeba dům, může jej soud přikázat do podílového spoluvlastnictví.
Nakládání s celou věcí
Vzhledem k věci jako celku se spoluvlastníci považují za jednu osobu, nakládají s věcí jako jedna osoba. Při dohodě o nakládání s věcí jako celkem platí princip jednomyslnosti spoluvlastníků, tzn. že všichni musí souhlasit. Nakládání s věcí zahrnuje jak převedení věci na jinou osobu, tak i zacházení s věcí, braní užitků z ní atd.
Každý ze spoluvlastníků má právo na to, aby se mu dostalo vyúčtování, jak bylo se společnou věcí nakládáno, a také oprávnění podílet se na plodech nebo užitcích společné věci. V zásadě přitom platí, že tyto se rozdělují tak, jak to odpovídá velikosti podílů. V případě, že to není možné (např. narozené mládě zvířete) a spoluvlastníci se jinak nedohodnou, nezbývá, než prodat takový plod ve veřejné dražbě a výnos rozdělit podle podílů.
Správa společné věci
Každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci.
Při rozhodování o společné věci se hlasy spoluvlastníků počítají podle velikosti jejich podílů. O běžné správě společné věci rozhodují spoluvlastníci většinou hlasů. Stejně tak i o volbě a odvolání správce věci. K rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci, zejména o jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení, změně jejího účelu či o jejím zpracování, je třeba alespoň dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků. Nedosáhne-li se této většiny, rozhodne na návrh spoluvlastníka soud.
Přehlasovaný spoluvlastník, jemuž rozhodnutí hrozí těžkou újmou, zejména neúměrným omezením v užívání společné věci nebo vznikem povinnosti zřejmě nepoměrné k hodnotě jeho podílu, může soudu navrhnout, aby toto rozhodnutí zrušil.
K rozhodnutí, na jehož základě má být společná věc zatížena nebo její zatížení zrušeno, a k rozhodnutí, na jehož základě mají být práva spoluvlastníků omezena na dobu delší než deset let, je třeba souhlasu všech spoluvlastníků.
Z právního jednání týkajícího se společné věci jsou všichni spoluvlastníci oprávněni a povinni společně a nerozdílně.
Spoluvlastnický podíl a nakládání s ním
Velikosti podílu, které náležejí jednotlivým spoluvlastníkům mohou být různé, a to bez omezení. Od velikosti podílů se odvíjí jak práva (např. na plody/užitky) tak i povinnosti spoluvlastníkům. Např. bude-li potřeba pozemek ve spoluvlastnictví oplotit, tak by se náklady na toto oplocení měly rozdělit podle velikosti podílů. Ale spoluvlastníci se mohou dohodnout jinak, např. že náklady ponesou všichni stejně.
Spoluvlastnický podíl má pro potřeby dispozice s ním charakter samostatné věci Tzn. že jej lze zastavit, odkázat v závěti jinému, darovat, prodat či jinak převést na jinou osobu apod.
Obecné omezení spoluvlastníka přitom je, že nakládání s podílem nesmí být na újmu právům ostatních spoluvlastníků.
Konkrétní omezení se zejména týká situace, kdy spoluvlastnictví vznikne jinak než smlouvou mezi spoluvlastníky a kdy spoluvlastníci neměli možnost z vlastní vůle ovlivnit svá práva a povinnosti (např. vznik spoluvlastnictví děděním). V takovém případě mají při převodu podílu ostatní spoluvlastníci předkupní právo, avšak jen po dobu 6 měsíců ode dne vzniku spoluvlastnictví. To znamená, že převádějící musí nejprve nabídnout podíl ostatním spoluvlastníkům, a to za cenu nabízenou třetí osobou, v případě bezúplatného převodu pak za cenu obvyklou.
Zrušení spoluvlastnictví
Ke zrušení spoluvlastnictví může dojít dohodou všech spoluvlastníků, kteří se přitom dohodnou i na vypořádání tohoto spoluvlastnictví. Vypořádání může vypadat např. tak, že věc, která byla v podílovém spoluvlastnictví, připadne pouze jednomu, který ostatním za jejich podíly zaplatí (dohodnutou cenu).
Pokud nedojde k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Soud rozhoduje tak, že nejdříve zkoumá, zda je možné věc reálně rozdělit (což lze např. u pozemků a některých typů staveb) tak, aby spoluvlastníkům připadla do výlučného vlastnictví určitá část věci – ideálně odpovídající velikosti jejich spoluvlastnických podílů. Pokud nelze věc takto rozdělit, zkoumá soud, jestli některý ze spoluvlastníků má zájem a možnost (tj. reálnou finanční možnost) koupit podíly ostatních spoluvlastníků a stát se tak výlučným vlastníkem věci. Cena podílů je v takovém případě určena na základě tržní ceny věci. Pokud nelze ani takto spoluvlastnictví vypořádat, soud nařídí soudní prodej věci a výtěžek z prodeje poměrně rozdělí mezi spoluvlastníky. Nutno podotknout, že výtěžek ze soudního prodeje bývá obvykle mnohem menší, než je skutečná cena věci, a je proto lepší, když se spoluvlastníci na vypořádání spoluvlastnictví dohodnou.