Co jsou obchodní podmínky?
Práva a povinnosti smluvních stran jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, je však možné si je upravit i pomocí obchodních podmínek, na které smlouva pouze odkazuje. Obchodní podmínky jsou zpravidla sestavené jednou ze stran, která je používá pro své smluvní vztahy.
Podstatným znakem obchodních podmínek je, že nejsou součástí samotného textu smlouvy (tj. nevyskytují se kdekoli mezi úvodními ustanoveními smlouvy a podpisy stran), ale součástí smlouvy se stávají na základě odkazu v samotné smlouvě. Odkaz zpravidla stanoví, že nedílnou součástí smlouvy jsou ty a ty obchodní podmínky.
Příklad: Smlouva se společností Mango Credit začíná specifikací smluvních stran, základními parametry předmětu smlouvy a pokračuje článkem III., nazvaným „Obchodní podmínky“, poté následuje podpis smluvních stran. V takovémto případě se nejedná o obchodní podmínky, ale o součást smlouvy. V textu téže smlouvy se nicméně objevuje věta: „Nedílnou součástí této smlouvy je Sazebník a Reklamační řád.“ Tyto dokumenty se nacházejí na webu společnosti a ve vytištěné podobě, ale nikoli v samotném textu smlouvy. Jedná se tedy o obchodní podmínky (bez ohledu na to, jak se nazývají).
Kdy jsou obchodní podmínky závazné?
Obecně
Obecně jsou obchodní podmínky závazné, tj. stávají se součástí smlouvy, pokud je navrhovatel připojí k nabídce nebo pokud jsou stranám známy (§ 1751, zákona č. 89/2012 Sb.). Samotný podpis smluvní strany pod textem smlouvy, v němž je obsažen odkaz na obchodní podmínky, tedy nestačí. Obchodní podmínky buď musely být ke smlouvě přiloženy, nebo musely být smluvní straně známy. To, že byly obchodní podmínky ke smlouvě přiloženy nebo byly druhé smluvní straně známy, musí prokazovat ten, kdo se ustanovení obchodních podmínek dovolává.
Ve vztahu ke slabší straně
Nový občanský zákoník patrně předpokládá, že slabší smluvní strana často nemusí vůbec čekat, že část smlouvy může být upravena formou obchodních podmínek, a nemusí ani vědět, co to obchodní podmínky jsou. Požaduje totiž nejen, aby byly slabší straně formulářové smlouvy obchodní podmínky známy, ale i to, aby slabší strana byla seznámena s významem odkazu na obchodní podmínky.
Smluvní strana, která se dovolává obchodních podmínek ve vztahu ke slabší straně formulářové smlouvy, tak musí prokázat nejen, že slabší straně byly obchodní podmínky známy nebo tyto byly přiloženy ke smlouvě, ale i to, že slabší strana byla seznámena s odkazem a jeho významem nebo význam odkazu musela znát. (§ 1799, zákona č. 89/2012 Sb.)
Pokud slabší strana nebyla seznámena s odkazem a jeho významem, může namítnout neplatnost odkazu. Důsledkem neplatnosti odkazu na obchodní podmínky by bylo, že obchodní podmínky nemohly slabší stranu zavazovat.
Co by neměly obsahovat obchodní podmínky
Obchodní podmínky by neměly sloužit k tomu, aby do nich ten, kdo je sestavil, „schovával“ ustanovení pro druhou stranu nepříjemná a překvapivá. Vyplývá to z obecné zásady, že každý by si měl počínat ve smluvních vztazích poctivě. Nový občanský zákoník dává této úvaze konkrétní obrysy v ustanovení § 1753, podle kterého: „Ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření.“
Příkladem ustanovení, které může být neplatné, je-li obsaženo v obchodních podmínkách, je smluvní pokuta nebo rozhodčí doložka. Judikoval takto Ústavní soud (I.ÚS 3512/11) ještě podle starého občanského zákoníku, přičemž svůj závěr vyvodil právě z obecné zásady poctivosti. Jeho závěry by tedy měly být platné i za nového občanského zákoníku. Ústavní soud se v daném případě zabýval obchodními podmínkami spotřebitelské smlouvy – u ní jsou nároky na to, co je ještě poctivé, přirozeně vyšší.
Problematika jednostranné změny obchodních podmínek
Smlouva je zásadně shodným projevem vůle dvou stran o jejím obsahu a nemůže být jednostranně měněna. Právo jedné strany změnit v budoucnu jednostranně smlouvu nelze ani platně sjednat. Výjimkou jsou obchodní podmínky, u nichž už dříve právní předpisy upravující některá odvětví služeb umožňovaly jejich jednostrannou změnu při dodržení určitých podmínek. Sporné však bylo, zda lze podobně postupovat v oblastech, na něž se tyto zákony nevztahují. Nový občanský zákoník tuto otázku zodpověděl – stanovil podmínky, za nichž je možné obchodní podmínky jednostranně měnit (§ 1752, zákona č. 89/2012 Sb.):
- jedná se o dodavatele, který v běžném obchodním styku uzavírá smlouvy s větším počtem osob,
- smlouvami se zavazuje dlouhodobě k opětovným plněním stejného druhu,
- z povahy závazku vyplývá již při jednání o uzavření smlouvy rozumná potřeba pozdější změny obchodních podmínek,
- ve smlouvě je ujednáno, že dodavatel může obchodní podmínky jednostranně měnit, ovšem jen v přiměřeném rozsahu,
- ve smlouvě musí být ujednán rozsah změn, a pokud není ujednán, může dodavatel změnit obchodní podmínky jen, pokud se nejedná o změnu z důvodů, jež musel znát již v okamžiku uzavření smlouvy, nebo z důvodů svých osobních nebo majetkových poměrů,
- ve smlouvě je zároveň ujednáno, že druhá strana má právo změny odmítnout a smlouvu z toho důvodu vypovědět ve výpovědní době dostatečné k obstarání obdobných plnění od jiného dodavatele; k ujednání, které by s výpovědí spojovalo zvláštní povinnost zatěžující vypovídající stranu, se nepřihlíží.
Pro některá odvětví služeb ovšem nadále platí zvláštní pravidla stanovená zákony upravující podnikání v dané oblasti. Jedná se zejména o tyto zákony: