Naše jednání není regulováno pouze právními normami, ale především celou řadou norem mimoprávních. Mezi těmito normami mají nejvýznamnější místo normy etické, někdy se také říká mravní. Právní normy by měly upravovat jen ty nejzávažnější vztahy, které se v životě lidské společnosti vyskytují a měly by nějakým způsobem respektovat obecné etické normy nebo to, čemu můžeme říkat spravedlnost. Etické normy nebo obecná spravedlnost ale na rozdíl od norem právních nejsou tak přesně vymezené a každý je má trochu odlišné, ačkoliv v základu se většina lidí shodne. Právní normy, stejně jako etické, jsou ze své podstaty obecné, což znamená, že musí být schopné postihnout neomezenou řadu různých situací. Proto se stává, že v procesu používání práva může dojít třeba jeho nesprávným výkladem k nespravedlnosti. To ale mnohdy není chybou samotné normy, jak se soudí, ale jejího špatného použití nebo výkladu.
Etické normy nesmíme s právními, i když se s nimi často překrývají, zaměňovat. Ono „překrývají“ pak znamená, že třeba krást je protiprávní a zároveň proti obecné etice. Naopak ale existuje celá řada etických pravidel, které právo neřeší. Například, když je někdo nevěrný manželovi, může to být podle etických pravidel odsouzeníhodné, ale není s tím sám o sobě spojen žádný právní postih.