Slova právo užíváme v českém jazyce ve dvojím smyslu. Jako tzv. právo objektivní a právo subjektivní.
Právem objektivním označujeme souhrn všech platných právních pravidel ( tedy např. v ČR zákonů, nařízení vlády, vyhlášek, normativních smluv, nařízení EU), které jsou pro právní subjekty obecně závazné. Nejvýznamnějším důvodem existence objektivního práva je regulace určitých (právních) vztahů ve společnosti.
Slovní spojení právo subjektivní používáme v českém jazyce, chceme-li vyjádřit, že konkrétnímu člověku (subjektu) náleží určité právo. Místo spojení subjektivní právo bychom mohli dosadit například slovo nárok nebo méně přesně oprávnění. Právo subjektivní znamená v podstatě možnost chovat se v konkrétní situaci určitým způsobem. Listina základních práv a svobod v čl. 2 odstavci 3 stanovuje, že „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Tedy každý má státem garantované subjektivní právo dělat vše, co není zákonem zakázané. V praxi to ovšem vypadá tak, že naše jednání podléhá obrovskému množství různých právních pravidel, se kterými se dostáváme do užšího kontaktu v některé z mnoha možných situací. Tato pravidla někdy „tušíme“, tzn. víme, že nějaká taková existují, jindy o nich nemáme ponětí až do doby, kdy na nás dolehnou.