– Již neplatí, že někdo jedná namísto dotyčného (náhradní rozhodování), ale nově je zavedeno tzv. podporované rozhodování (kdy jednají společně osoba s narušenou schopností právně jednat a její pomocník).
– Zrušen institut (plného) zbavení svéprávnosti (dříve způsobilosti k právním úkonům).
– Zavedení tzv. předběžného prohlášení, které mohou učinit ti, kteří očekávají/předpokládají narušení své schopnosti právně jednat (například jsou zjištěna počáteční stádia postupně se rozvíjejících duševních poruch jako je demence, Alzheimerova choroba, apod.) a chtějí preventivně a závazně projevit svou vůli v tom smyslu, jak mají být jejich záležitosti spravovány (například kde chtějí dožít) – což mohou stanovit i alternativně, nebo kdo má jejich záležitosti spravovat či kdo má být jejich opatrovníkem. Předběžné prohlášení se činí některým z těchto způsobů (totéž platí i pro všechny jeho obsahové změny či jeho odvolání):
• formou veřejné listiny;
• soukromou listinou, pak ale písemně, opatřeno datem a před dvěma svědky, kteří musí být v prohlášení identifikováni (svědkem může být jen osoba, která na prohlášení a jeho obsahu nemá zájem, nejedná se o osobu nevidomou, neslyšící, němou nebo neznalou jazyka, v němž je prohlášení učiněno). Svědci prohlášení rovněž podepisují a potvrzují obsah prohlášení i schopnost osoby prohlášení činící právně jednat.
Při splnění těchto formálních náležitostí pak předběžné prohlášení váže soud i opatrovníka (jestliže opatrovník se svým povoláním souhlasí) – soud přezkoumává pouze způsobilost osoby být opatrovníkem, a zda nehrozí střet zájmů, až na mimořádné a nepředvídatelné události, ze kterých hrozí dotyčné osobě újma, ale předběžné prohlášení i v takovém případě může změnit nebo zrušit jen soud. Předběžné prohlášení může učinit i osoba nevidomá či osoba, která neumí číst/psát; takové osobě je prohlášení nahlas předčteno svědkem, který prohlášení nepsal, a osoba prohlášení činící pak před svědky potvrdí, že toto je její pravá vůle. Co se týče prohlášení osoby, která má jiné smyslové postižení, než jsou výše uvedená, pak takové osobě je obsah prohlášení tlumoče pro ni srozumitelným způsobem, který si zvolila, a to opět svědkem, který prohlášení nepsal. Všichni svědci musí ovládat uvedený způsob dorozumívání. Osoba prohlášení činící pak potvrdí, že listina obsahuje její pravou vůli.
Po učinění předběžného prohlášení může dojít ke změně okolností, za kterých bylo původně učiněno. Jestliže se jedná o zjevnou změnu okolností tak podstatným způsobem, že by je osoba prohlášení činící neučinila nebo učinila s jiným obsahem (např. osoba povolala za opatrovníka svého manžela, ale manželství zanikne), může soud obsah prohlášení změnit, jestliže by jinak osobě původní prohlášení činící hrozila závažná újma. Před vydáním tohoto rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí k tomu, aby zjistil názor osoby původní prohlášení činící.
Účinnost předběžného prohlášení je rovněž možné vázat na podmínku; o jejím splnění pak rozhoduje soud. Soud rovněž posuzuje případnou neplatnost předběžného prohlášení (zejména pro nedostatek formy – viz výše); není-li však pochybnost o vůli toho, kdo prohlášení činil, soud na prohlášení hledí, jako by bylo platné. Ale i když je nedostatek natolik závažný, že vede k neplatnosti prohlášení, soud prohlášení nemůže zcela ignorovat, musí je alespoň vzít v úvahu a přihlédnout k němu.
– Jsou zavedeny tři úrovně péče o osoby s omezenou schopností právně jednat (všechny jsou podmíněny soudním rozhodnutím a podřazeny soudní kontrole).
Pro posouzení, která z úrovní se v daném případě uplatní, platí zásada subsidiarity – pokud dostačuje méně omezující úroveň péče, musí být přijata. Jedná se o následující způsoby péče:
• Nápomoc při rozhodování: vychází z koncepce podporovaného rozhodování, tedy že dotyčnému postačí asistence jiné osoby, která se bude účastnit právních jednání dotyčného (případně zjišťovat potřebné údaje, pomáhat radou, doprovodem, apod.), aniž by zasahovala do jeho svéprávnosti (tzn., právní jednání činí sám dotyčný na rozdíl od opatrovníka, asistent je pouze nápomocný případně činí právní jednání společně s dotyčným). Tento způsob tedy připadá v úvahu při potížích v sociálních kontaktech a při rozhodování (fobie, mírnější demence/zapomínání). Jako asistenti mohou vystupovat jeho příbuzní nebo přátelé. Jestliže takových osob není nebo nejsou ochotni či mezi nimi a dotyčnou osobou není důvěra (která je základní podmínkou funkčnosti nápomoci), pak se dotyčná osoba může domluvit s tzv. podpůrcem. Nápomoc s podpůrcem je založena písemnou smlouvou, kterou schvaluje soud (není-li uzavřena přímo před soudem); dohodu neschválí, jsou-li zájmy podpůrce v rozporu se zájmy dotyčného. Soud rovněž rozhoduje na návrh dotyčné osoby o odvolání podpůrce, v případě závažného porušení povinnosti i bez návrhu. Je žádoucí ve smlouvě podrobně vymezit vzájemná práva a povinnosti. Bohužel zákon neřeší úplatnost smlouvy (těžko předpokládat, že podpůrce bude svoje služby poskytovat zadarmo): jako optimální řešení se jeví volba advokáta jako bezplatná právní pomoc, pomoc TSP, atp., případně lidé, jejichž služby jsou již hrazeny z jiného fondu. Zákon také nepamatuje na nástupnictví práv a povinností ze smlouvy, tudíž by mělo být ošetřeno přímo ve smlouvě (minimálně povinnost podpůrce předat podklady svému nástupci). Pro nápomoc obecně platí to, že dotyčná osoba jedná sama (sama nakupuje, uzavírá smlouvy, atp.), podpůrce může na smlouvy připojit svůj podpis s tím, že je podpůrce, jinak je jen přítomen; nejedná se tedy o žádný mandát či příkaz. Podpůrce však může namítnout neplatnost právního jednání podporované osoby.
• Zastoupení členem domácnosti (u těžkého postižení, zejména duševního, kdy osoba není schopna samostatně právně jednat, ale nemusí být dotyčný omezen ve svéprávnosti; jedná se o institut vhodný pro funkční rodiny). Zástupcem může být potomek, předek, sourozenec, manžel či partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila aspoň 3 roky ve společné domácnosti. Může existovat i více zástupců vedle sebe; postačí, když jedná i jen jeden z nich. Jedná-li však několik zástupců společně a jejich jednání si odporuje, pak se nepřihlíží k jednání žádného z nich. Zastupování je omezeno na vyřizování obvyklých záležitostí: poskytování zdravotních a sociálních služeb nikoli s trvalými následky, žádosti o dávky v hmotné nouzi či státní sociální podpory a sociálního zabezpečení. S peněžními prostředky může zástupce hospodařit jen do výše měsíčního životního minima. Zástupce není oprávněn udělit souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity zastoupeného. Zástupce při své činnosti dbá na ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv, jakož i o to, aby způsob života zastoupeného byl v souladu s jeho schopnostmi, a aby odpovídal jeho představám a přáním. Zastoupení vzniká schválením soudem po zjištění názoru zastoupeného; zástupce dá před soudem zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, a srozumitelně mu vysvětlí podstatu zastoupení. Jestliže zastoupený odmítne (což nemusí provést nikterak kvalifikovaně), zastoupení nevznikne. Zastoupení zaniká vzdáním se anebo odmítnutím ze strany zástupce, uzavřením smlouvy o nápomoci nebo jmenováním opatrovníka.
• Omezení svéprávnosti: jelikož se jedná o podstatný zásah do přirozených práv člověka, omezení musí být jasně a přísně regulováno a může být provedeno jen soudem. Není však možné omezit způsobilost člověka k protiprávním činům: ta se posuzuje individuálně v každém jednotlivém případě. Omezení svéprávnosti se dále netýká mimoprávní oblasti – nelze tedy omezit volbu oblečení, místa pobytu, svobodný pohyb, atp. Nikdy také nelze zbavit člověka způsobilosti samostatně jednat v běžných záležitostech- koupě potravin, placení nájemného, atp., a takto učiněné úkony stíhat neplatností. Pokud člověk těchto běžných úkonů není v důsledku choroby schopen, pak právo je činit samostatně přesto má, ale nevykonává jej. Pokud by při realizaci těchto úkonů překročil meze dané omezením, nemusí jít hned o neplatnost smlouvy, ta by nastala, jen pokud by to bylo na újmu dotyčného; smlouvu může navíc dodatečně schválit opatrovník, čímž ji konvaliduje (případně toto jednání může dodatečně sám schválit opatrovanec poté, co nabyl svéprávnosti). Platí i pravidlo, že pokud takto omezeně svéprávný splní svůj jistý a splatný dluh, stalo se tak poprávu, a to i v případech, že tím překročil omezení (finanční částkou) dané soudem, čímž má být chráněn proti sankcím za prodlení.
Podmínky, za kterých je možné svéprávnost omezit:
Je to v zájmu člověka, o kterého se jedná, soud vzal důkladně v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o své záležitosti, v opačném případě by mu hrozila újma, nepostačí mírnější opatření; potíže v dorozumívání, ani nadměrné užívání alkoholu nebo drog, ani marnotratnost (ta se reguluje jen u rodinného práva, marnotratník žijící sám nemusí být omezen) nejsou důvodem pro omezení svéprávnosti, takovým důvodem nemůže být ani konkrétní diagnóza, ale může jím být pouze konkrétní stav, tedy dlouhodobá duševní choroba rozrušující schopnost člověka právně jednat (nemusí být nevyléčitelná) – typicky se bude jedna o schizofrenii, progresivní paralýzu, chronická stadia závislosti na omamných látkách s pokročilou deprivací osobnosti, apod. Přechodná duševní porucha, vyvolaná stresem, návykovými látkami, apod., není důvodem pro omezení svéprávnosti; jednání v takové poruše se posoudí podle konkrétních okolností v jednotlivém případě;
Svéprávnost může omezit jen soud, který se vynasnaží zjistit názor a přání člověka, jehož svéprávnost by měla být omezena. Soud nemůže zasáhnout do svéprávnosti člověka, aniž ho skutečně uvidí, jen na základě posudků. Za tím účelem může přijít i k němu domů.
Svéprávnost se omezí v určitém rozsahu, který musí být v rozhodnutí definován;
Změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí změní nebo zruší, a to i bez návrhu. Podnět pro zahájení řízení o omezení svéprávnosti může dát kdokoli. Soud může v průběhu řízení svěřit třetí osobě provedení jednotlivých právních úkonů nebo správu majetku, je-li to nutné, aby se zabránilo závažné újmě. Svéprávnost se omezuje vždy pouze na určitou dobu (nikoli tedy na neurčito):
• v souvislosti s určitou záležitostí na dobu nutnou pro její vyřízení, nebo
• na určenou dobu, nejdéle však na tři roky; poté se vrací plná svéprávnost a soud znovu přezkoumává stav dotyčné osoby, ledaže by někdo před uplynutím této doby dal návrh na její prodloužení maximálně však o 1 rok. Je-li zjevné, že se stav člověka v této době nezlepší, může soud svéprávnost omezit na dobu delší, nejdéle však na pět let.
V rozhodnutí o omezení svéprávnosti soud jmenuje opatrovníka, který zastupuje opatrovance s tím, že primárně by měli jednat spolu, pouze nelze-li to realizovat, pak jedná jen opatrovník, který by měl vždy zjišťovat přání opatrovance. Při jmenování opatrovníka soudem přichází v úvahu nejprve osoba na doporučení opatrovance, pak osoba z okruhu příbuzných nebo přátel, až nakonec veřejný opatrovník. Soud přihlíží k přáním a potřebám opatrovance, jakož i k podnětům osob mu blízkých, sledují-li jeho prospěch. Výběrem opatrovníka soud nesmí založit nedůvěru mezi opatrovancem a opatrovníkem. Opatrovníkem nesmí být jmenována osoba nezpůsobilá právně jednat, ani taková, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovance, ani provozovatel zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby (ani osobu závislou na takovém zařízení), a to ani kdyby to byl příbuzný opatrovance. Opatrovník může být omezen opatrovnickou radou vytvořenou příbuznými nebo přáteli, která schvaluje závažná rozhodnutí.
Vztah opatrovanec – opatrovník zaniká uzdravením opatrovance, nahrazením opatrovníka novým opatrovníkem, smrtí opatrovance – opatrovník musí v takovém případě vyúčtovat jmění, smrtí opatrovníka – věci a listiny týkající se opatrovance pak musí vydat ten, kdo je má u sebe.
A poznámka na závěr – opatrovník může být soudem jmenován i člověku bez omezení svéprávnosti, a to v situacích, kdy osobě bude zdravotní stav působit potíže při správě jmění nebo při hájení práv. Opatrovník pak hlavně dohlíží na správnost a úplnost jednání opatrovance, případně mohou jednat oba společně; při samostatném jednání opatrovník vždy jedná v souladu s vůlí opatrovance.
– Osoby dnes zcela zbavené způsobilosti k právním úkonům se účinností NOZ stávají osobami s omezenou svéprávností, tzn., nebude možné zpochybňovat platnost jejich právních jednání v běžných záležitostech každodenního života. Osoby, které byly zbaveny nebo omezeny podle starého OZ nabydou plné svéprávnosti nejpozději do 3 let od účinnosti NOZ, nerozhodne-li během této lhůty soud jinak.
Procesní úprava zde