Spotřebitelské smlouvy jsou upraveny v občanském zákoníku v § 51a a násl. O spotřebitelskou smlouvu jde, když na jedné straně vystupuje spotřebitel (tedy osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti) a na straně druhé dodavatel (obchodník, tj. nějaký profesionál, který smlouvu uzavírá v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti).
Spotřebitelské smlouvy nejsou žádným zvláštním smluvním typem, spotřebitelskou smlouvou tak může být například i smlouva kupní, smlouva o dílo, smlouva o prodeji v obchodě apod. Forma spotřebitelské smlouvy může být jak ústní, tak písemná, záleží na tom, jakou formu u kterého typu vyžaduje zákon. Smyslem zvláštní právní úpravy spotřebitelských smluv je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany. Obchodníci sami jsou totiž oproti spotřebiteli často fakticky zvýhodněni, zejména díky svým větším zkušenostem s prodejem (lépe znají svůj produkt, často jednostranně stanovují smluvní podmínky apod.).
Do našeho právního řádu byly tyto spotřebitelské smlouvy zavedeny kvůli potřebě harmonizovat oblast těchto vztahů v rámci států Evropské unie. Při interpretaci zákonných ustanovení o spotřebitelských smlouvách tak lze přihlížet k jednotlivým evropským směrnicím, které byly do občanského zákoníku „transponovány“, popřípadě k judikatuře (rozhodovací činnosti) Evropského soudního dvora.