Právo a terénní sociální práce

Obsah

b_prev b_home b_up b_next 

8.1.2.1. Některé zásady trestního práva

Zásada zákonnosti

Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.

Ze zásady plyne, že nelze za protiprávní jednání ukládat tresty na základě podzákonného předpisu. To se týká nejen trestných činů, ale i všech deliktů (např. přestupky). Z podzákonných norem však lze vycházet při interpretaci zákonem vymezeného trestného činu. Ze zásady také plyne, že v trestním právu hmotném platí zákaz analogie v neprospěch pachatele; trestní zákon musí totiž stanovit uzavřený katalog trestných činů. Konečně ze zásady plyne, že čin může být trestný, jen pokud jeho trestnost byla zákonem stanovena dříve, než byl spáchán. V trestním právu hmotném tedy platí zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele, neboli, trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán (rozhodující je okamžik dokončení trestného činu), přičemž podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Zároveň však platí, že pachateli lze uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje. Zásada zákonnosti také klade nároky na určitost trestněprávních norem; katalog trestných činů musí přesně, určitě, zřetelně a jasně vymezovat znaky a podmínky trestných činů a trestních sankcí.

Zásada subsidiarity trestní represe

Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Trestní zákoník, jako základní kodex trestního práva hmotného, především zajišťuje ochranu, kterou trestní právo poskytuje před kriminalitou, jež útočí proti nejdůležitějším právním statkům naší společnosti v daném stadiu jejího vývoje, tedy nejdůležitějším chráněným právním hodnotám či chráněným společenským zájmům („objekt“ trestného činu). Chráněnými právními statky jsou zejména práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob a dalších subjektů, jakož i právem chráněné zájmy společnosti a státu, včetně ústavního zřízení České republiky.

Ze subsidiárního charakteru trestního práva vyplývá, že trestněprávní ochrana je na místě jen tehdy, pokud k ochraně nepostačují prostředky jiných právních odvětví, zejména práva správního, občanského, rodinného, obchodního apod., neboť trestněprávní řešení je třeba považovat vždy za nejzazší řešení ve smyslu principu „ultima ratio“ (srov. § 12 odst. 2 TrZ). Lze tedy říci, že trestní zákoník, stejně jako trestní právo vůbec, trestá jen závažnější formy protispolečenských jednání (jednání škodilvých pro společnost) a chrání výše uvedené právní statky jen tehdy, jestliže právní prostředky jiných právních odvětví k jejich ochraně nepostačují.

Zásada má význam nejen pro zákonodárce, ale i v aplikační praxi pro interpretaci trestněprávních norem. Znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Cílem je odlišit trestné činy od činů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. To má zejména význam ve výkladu těch znaků trestných činů, které nemají jasnou spodní hranici (např. znaků „hrubé neslušnosti“ a „výtržnosti“ u trestného činu výtržnictví podle § 358 a jejich odlišení od jednání vymezených zejména jako přestupky proti veřejnému pořádku podle § 47 , 48 PřesZ ). Tímto přístupem se zabraňuje tomu, aby tzv. bagatelní činy byly považovány za trestné činy.

b_ask Položit novou otázku (pouze pro sociální pracovníky ČvT)

b_prev b_home b_up b_next