Právo a terénní sociální práce

Obsah

b_prev b_home b_up b_next 

5.6.2.1. Smluvní pokuta

Smluvní pokuta je peněžitou částkou, kterou musí dlužník věřiteli zaplatit, pokud nesplní svou smluvní povinnost.

Musí být sjednána písemně a musí být dostatečně určena její výše – např. pevnou částkou, procentem z dlužné částky, jinak je neplatná.

U smluvní pokuty podle občanského zákoníku (nikoli podle obchodního zákoníku) platí, že není-li stranami ujednáno jinak, není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, pokud porušení povinnosti nezavinil (důkazní břemeno však leží na dlužníkovi).

Pokud věřiteli porušením povinnosti vznikla škoda, pak není-li ujednáno něco jiného, není věřitel oprávněn se domáhat vedle smluvní pokuty také náhrady škody.

Na rozdíl od úroku / poplatku z prodlení smluvní pokuta není příslušenstvím. To mimo jiné znamená, že ji lze žalovat jen v určité výši k určitému datu, ale nikoli do budoucna - např. smluvní pokuta stanovená ve výši 0,1 % denně z dlužné částky může být rozhodnutím soudu přiznána jen ve výši, jakou činí ke dni rozhodnutí, nikoli však s dovětkem o povinnosti platit 0,1 % denně z částky XXX až do zaplacení. (Srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4503/2009.)

Vztah smluvní pokuty a úroku / poplatku z prodlení

Je-li smluvní pokuta vyjádřena určitým procentem z dlužné částky denně / měsíčně / ročně, podobá se velmi úroku z prodlení. Zatímco výše úroku z prodlení je v občanskoprávních vztazích omezena zákonnou výší úroku z prodlení, kterou stanoví nařízení vlády č. 142/1994 Sb. v platném znění, výše smluvní pokuty omezena není. Přirozeně tak nastává otázka, zda si lze v občanskoprávním vztahu sjednat smluvní pokutu převyšující zákonný úrok z prodlení a vlastně tak obejít omezení dané u úroku z prodlení. Otázku zodpověděl Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 26. 1. 1999 sp. zn. 29 Cdo 2495/98 tak, že smluvní pokutu lze sjednat i vedle úroku z prodlení a ve vyšší výši než je zákonný úrok z prodlení. Byť se totiž jedná o dva podobné instituty, přesto se smluvní pokuta svou povahou od úroku z prodlení liší (zejména není příslušenstvím a není-li ujednáno jinak, nahrazuje způsobenou škodu), nevztahují se na ni tedy pravidla platná pro úrok z prodlení. Připouští se tedy, aby jedna povinnost byla sankcionována dvakrát - smluvní pokutou i úrokem z prodlení. Je třeba pak jen posoudit, zda výše smluvní pokuty (i s přihlédnutím ke kumulaci s úrokem z prodlení) není nepřiměřeně vysoká a není tak v rozporu s dobrými mravy.

Stejný závěr platí obecně i o kumulaci smluvní pokuty a poplatku z prodlení.[1] Zde však je na místě posouzení smluvní pokuty jako nepřiměřené vždy (byť na to existují různé právní názory). Poplatek z prodlení totiž podle výše odkazovaného nařízení vlády činí 2,5 promile denně z dlužné částky, což znamená 91,25 % z dlužné částky ročně (pro srovnání: výše zákonného úroku z prodlení obvykle nepřesahuje 10 % ročně). Kumulovat takto vysokou sankci se smluvní pokutou se pak jeví jako v rozporu s dobrými mravy, tento závěr však jistě závisí i na posouzení konkrétního soudu. Krajský soud v Ostravě v rozhodnutí sp. zn. 11Co 328/2011, ze dne 6. 9. 2011, například uvedl: "Má-li žalobce v případě prodlení žalovaného s placením nájmu právo na zaplacení poplatku z prodlení podle § 697 občanského zákoníku ve znění § 2 vládního nařízení č. 142/1994 Sb. ve výši 2,5 promile z dlužné částky za každý den prodlení, nejméně 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení (přepočteno na roční úrokovou sazbu ve výši 91,25%), nelze připustit, aby se tato sankce za prodlení navyšovala o ujednání o smluvní pokutě za neplacení téhož nájemného do pěti dnů po jeho splatnosti ve výši 0,1% z dlužné částky za každý započatý den prodlení." A dále: "I když zákon výslovně nevylučuje, aby vedle sebe obstály jak zákonné sankce za prodlení, tak sankce smluvní, v daném případě to dle názoru odvolacího soudu není možné. Jestliže poplatek z prodlení dosahuje výše 91,25% ročně a jeho případný rozpor s dobrými mravy již byl řešen také Ústavním soudem [ ÚS sp. zn. Pl. ÚS 30/04 ], nelze připustit, aby se tato sankce za prodlení navyšovala o ujednání o smluvní pokutě."

Nepřiměřená výše smluvní pokuty

Výše smluvní pokuty není stanovena ani omezena zákonem, závisí výhradně na ujednání smluvních stran. Jediným zákonným korektivem je posouzení soudu ve vztahu ke konkrétní smluvní pokutě, kterým soud může:

  • ve sporu ze smlouvy uzavřené podle občanského zákoníku dojít k závěru, že smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy, a tudíž neplatná; důsledkem je, že smluvní pokutu žalobci ani z části rozhodnutím nepřizná

  • ve sporu ze smlouvy uzavřené mezi podnikateli podle obchodního zákoníku smluvní pokutu moderovat, tj. snížit ji až na výši, kterou považuje za přiměřenou. Smlouva může být uzavřena podle obchodního zákoníku i nepodnikatelem. Pak se ale na odpovědnost nepodnikatele za porušení povinnosti z takové smlouvy uplatní občanský zákoník (odst. 4, § 262 zákona č. 513/1991 Sb.)

Kdy je smluvní pokuta v rozporu s dobrými mravy?

Jak výše uvedeno, soud posuzuje tuto otázku vždy individuálně, takže nelze uvést jednoznačná pravidla, podle kterých má být zodpovězena. Lze se řídit přibližně těmito okolnostmi: jak významná je povinnost, pro jejíž porušení je smluvní pokuta stanovena (například z hlediska možné škody z toho vzniklé), srovnání výše původní a sankční povinnosti, zda je pokuta jednorázová nebo závisí na délce prodlení dlužníka, jak se smluvní pokuta vyjímá vedle toho, co se obvykle sjednává v podobných vztazích nebo vedle zákonných sankcí za prodlení, zda je tentýž závazek ještě jinak zajištěný (např. ručením, zástavním právem).

Některé judikáty:

  • V rozhodnutí ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, Nejvyšší soud dospěl k závěřu, že: "Smluvní pokuta ve výši 1 % denně z dlužné částky nájemného je ujednáním neplatným pro rozpor s dobrými mravy." A dále: "Smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována jako platné ujednání, které je v souladu s dobrými mravy, ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům."

  • V rozhodnutí ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, Nejvyšší soud ČR uvedl, že jednorázová smluvní pokuta, která dosahuje dvojnásobku zajištěné částky, je zpravidla v rozporu s dobrými mravy (např. smluvní pokuta ve výši 100 % dlužné částky, účtovaná za jakékoli prodlení se splácením). To ale neplatí, pokud smluvní pokuta dosáhla dvojnásobku zajištěné částky v důsledku dlouhé doby prodlení dlužníka (např. smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně z dlužné částky, když prodlení dlužníka trvá rok nebo déle). "Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši dvojnásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze dobře použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty dvojnásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka..."

Další zajímavé judikáty: (netýkající se přímo nepřiměřené smluvní pokuty):

  • V nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 3512/11 ze dne 11. listopadu 2013 bylo dovozeno, že smluvní pokuta ve spotřebitelské smlouvě by neměla být "schována" v obchodních podmínkách. Ústavní soud uvedl: „Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším psotavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu [srov. § 265 obchodního zákoníku nebo § 6 nového občanského zákoníku]. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. ... i ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen uvedená formální omezení, nýbrž i omezení obsahová. Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takoému jednání nelze přiznat právní ochranu. ... Z uvedeného plyne konečný závěr..., že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis).

  • V rozhodnutí ze dne dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 se Nejvyšší soud zabýval otázkou, kdy lze (smluvní) úrok považovat za nepřiměřeně vysoký: "Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst.1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. ... V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 až 15,5% ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60% ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné."


1) Poplatek z prodlení je povinen zaplatit nájemce bytu, nezaplatí-li nájemné nebo úhrady za plnění spojená s užíváním bytu ani do 5 dnů po jejich splatnosti (§ 697 občanského zákoníku).

b_ask Položit novou otázku (pouze pro sociální pracovníky ČvT)

b_prev b_home b_up b_next