Právo a terénní sociální práce

Obsah

b_prev b_home b_up b_next 

5.2.2. Ochrana osobnosti

Ochrana osobnosti je upravena zejména v § 11 zákona č. 40/1964 Sb.. Už samotný název napovídá, že předmětem ochrany jsou určitá nemajetková práva, a to taková, která souvisí s lidskou osobností. Proto tato práva nazýváme jako osobní neboli osobnostní. Osobnostní práva se obecně dělí na všeobecná osobnostní práva a zvláštní osobnostní práva.

Všeobecná osobnostní práva Všeobecná osobnostní práva náležejí každé fyzické osobě už od narození. Neexistuje ovšem vyčerpávající výčet těchto práv, proto se v následujícím výkladu zaměříme jen na ta nejčastěji zmiňovaná. Osobnostní práva jsou nezcizitelná, nepromlčitelná, nezadatelná a nezrušitelná. To znamená, že fyzické osobě nemůžou být žádným způsobem odejmuty (můžou být ovšem v některých případech – např. se svolením dotčené osoby, určitým způsobem omezeny).

Osobnostní práva tak zahrnují například právo na tělesnou integritu (život, zdraví, tělo), osobní svobodu, čest, důstojnost a dobrou pověst, jméno a příjmení. Za jakých podmínek je možné omezit tato osobnostní práva je stanoveno v § 12 zákona č. 40/1964 Sb.. Za prvé, je to možné na základě svolení fyzické osoby (například když dá souhlas k použití fotografického portrétu pro vydání knihy). Dále je to možné na základě tzv. bezúplatných zákonných licencí, kam patří licence úřední, vědecká, umělecká a zpravodajská. Na základě těchto licencí je tak možné například použití podobizen k provedení důkazu před soudem (licence úřední), nebo použití obrazového či zvukového materiálu v televizním či rozhlasovém vysílání (licence zpravodajská).

Ke všeobecnému osobnostnímu právu se vztahují také další zákony, které většinou ukládají nějaké povinnosti subjektům, které mají oprávnění využívat tyto zákonné licence. Jedná se tak například o tiskový zákon a zákon o rozhlasovém a televizním vysílání. Tyto dva zákony upravují dva specifické prostředky ochrany osobnosti, a to právo na odpověď a právo na dodatečné sdělení.

Právo na odpověď může využít osoba, o níž bylo například v novinách uveřejněno sdělení, které se dotýká její cti, soukromí či důstojnosti. Toto sdělení ovšem musí vyznívat jako konstatování faktu, nemůže se jednat jen o mínění, názor či úsudek autora.

Právo na dodatečné sdělení může uplatňovat fyzická osoba, o níž bylo v rozhlasovém nebo televizním vysílání uveřejněno sdělení například o zahájení trestního řízení, avšak toto řízení nebylo ukončeno pravomocným rozhodnutím. V tom případě může fyzická osoba požadovat uveřejnění informace o konečném výsledku řízení.

K právu na ochranu osobnosti se v neposlední řadě vztahuje zákon o ochraně osobních údajů. Tento zákon se vztahuje na státní orgány, právnické i fyzické osoby, které zpracovávají osobní údaje, a upravuje nakládání s těmito údaji.

V zákoníku práce také nalezneme určitá ustanovení týkající se ochrany osobních práv zaměstnance. Jsou to například ustanovení týkající se práva zaměstnance nahlížet do svého osobního spisu nebo právo domáhat se u soudu opravy pracovního posudku, pokud s ním zaměstnanec nesouhlasí.

Trestní zákon upravuje v souvislosti s ochranou osobnostních práv trestný čin pomluvy (za ten se však u nás v zásadě neodsuzuje) a zákon o přestupcích se ochrany osobnostních práv dotýká v ustanovení o přestupcích proti občanskému soužití.

Trestní řád v některých ohledech omezuje ochranu osobnosti, např. ukládá orgánům činným v trestním řízení informovat o své činnosti veřejnost poskytováním informací sdělovacím prostředkům, pokud tím neohrožují objasnění důležitých skutečností nebo zásadu presumpce neviny.

Ochrana všeobecných osobnostních práv Ochranu osobnostním právům poskytují zejména soudy (jen za výjimečných okolností je možné užít svépomoc či žádat ochranu po orgánu státní správy). O těchto žalobách rozhodují v prvním stupni krajské soudy. Žaloby ve věcech ochrany osobnosti musejí být formulovány konkrétně, zejména musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (žalobce se přitom může domáhat například i pouhého vyslovení nepravdivosti výroků, jimiž bylo zasaženo do jeho práva na ochranu osobnosti).

Ve věcech týkajících se ochrany osobnosti je u soudu možné domáhat se:

- upuštění od neoprávněného zásahu (tzv. negatorní žaloba) – předpokladem je, že tento neoprávněný zásah stále trvá

- odstranění trvajících následků neoprávněného zásahu (tzv. odstraňovací žaloba) – žalobce se tak může např. domáhat zničení neoprávněně pořízené fotografie, kterou žalobce použil v reklamě

- morální zadostiučinění (tzv. satisfakční žaloba) – jedná se například o omluvu

Pokud by vzhledem ke všem okolnostem konkrétního případu nebylo morální zadostiučinění dostatečné, je možné u soudu žádat peněžitou satisfakci. Tato peněžitá satisfakce se poskytuje jako náhrada nemajetkové újmy (porušením práva na ochranu osobnosti nedochází k zásahům do majetku, ale do osobnosti člověka), a proto musí jít o tak významný zásah do osobnostních práv, který objektivně způsobuje značnou újmu. Zda došlo k takové újmě, posuzuje soud vzhledem ke konkrétním okolnostem, a v tomto ohledu již existuje bohatá judikatura. I z toho důvodu se doporučuje při zvažování podání žaloby na ochranu osobnosti konzultace s právníkem/advokátem.

Zvláštní osobnostní práva Zvláštní osobnostní práva neboli práva duševního vlastnictví nejsou spjata s každou fyzickou osobou. Vznikají totiž až na základě výsledku nějaké tvůrčí duševní činnosti. Náležejí tak například autorům, výkonným umělcům či vynálezcům.

b_ask Položit novou otázku (pouze pro sociální pracovníky ČvT)

b_prev b_home b_up b_next