Právo a terénní sociální práce

Obsah

b_prev b_home b_up b_next 

5.5.4. Řízení o dědictví

Dědické řízení

Obecně

Účelem dědického řízení je zjištění majetku a závazků zemřelé osoby (zůstavitele), zjištění právních nástupců (dědiců) zůstavitele a rozdělení dědictví mezi dědice.

Dědické řízení a s ním související otázky jsou upraveny zejména v zákoně č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu (hlavně v §§ 175a-175z), dále jsou některé záležitosti řešeny v zákoně č. 358/1992 Sb., notářském řádu, ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 196/2001 Sb. (o odměňování notářů) a dalších předpisech.

Zahájení řízení

Zahájení řízení předchází to, že okresnímu soudu příslušnému podle místa posledního trvalého bydliště zůstavitele jsou matričním úřadem doručeny listiny o úmrtí určité osoby. Nelze-li zjistit bydliště, řídí se příslušnost soudu místem posledního pobytu zůstavitele, a nelze-li zjistit ani ten, pak soud, v jehož obvodu je zůstavitelův majetek.

Na základě toho soud zahájí dědické řízení a provedením potřebných úkonů pověří určitého notáře jako soudního komisaře. Výběr notáře je v pravomoci soudu, ze strany účastníků řízení jej nelze ovlivnit kromě případu, kdy by notář mohl být podjatý z důvodu svého vztahu k předmětu řízení (dědictví) či k nějakému z účastníků řízení či jeho zástupci, což může účastník řízení na počátku prvního jednání namítnout.

Pokud má nějaká osoba za to, že by měla dědit po osobě, která zemřela, a neví, zda probíhá dědické řízení či v jaké je fázi, je třeba se v první řadě obrátit na okresní soud v místě posledního trvalého bydliště zůstavitele a zjistit, kterému notáři byla věc přidělena. A poté již řešit věc přímo s tímto notářem – tzn. obrátit se na něj s tím, že se domnívá, že by měla být účastníkem řízení a toto doložit potřebnými doklady (o příbuzenském vztahu, závětí apod.).

Neodkladná opatření, správce dědictví

Notář může již v průběhu řízení činit tzv. neodkladná opatření, vyžaduje-li to obecný zájem nebo důležitý zájem účastníků. Tyto opatření může činit jak na návrh účastníků tak i z vlastní iniciativy.

Opatřením může být např. zajištění dědictví, které se provede zpravidla jeho uložením u soudního komisaře nebo u soudu nebo, nelze-li uložení takto zajistit, uložením u schovatele, zapečetěním v zůstavitelově bytě nebo na jiném vhodném místě, zákazem výplaty u dlužníka zůstavitele nebo soupisem na místě samém.

Opatřením může být dále svěření věci osobní potřeby manželovi zůstavitele nebo jinému členu domácnosti, uskutečnění prodeje věcí, které nelze uschovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů.

Opatřením může být rovněž ustanovení správce dědictví, který je povinen jej spravovat po dobu dědického řízení. Správce dědictví se stanoví obvykle z okruhu dědiců nebo z okruhu osob blízkých zůstaviteli; správcem dědictví může být ustanoven i notář, který v tomto řízení není soudním komisařem. Správcem dědictví lze však ustanovit pouze toho, kdo s tím souhlasí.

Předběžné šetření

Soudem ustanovený notář využije jemu dostupných možností a zjišťuje:

1) okruh pozůstalých, kteří přichází v úvahu jako oprávnění dědicové

V rámci tohoto zjišťování notář především zkoumá, zda zůstavitel zanechal závěť- tedy nahlédne do centrální evidence závětí, v níž jsou evidovány všechny závěti sepsané nějakým notářem i závěti notářem nesepsané, ale u něj uložené. Závěť sepsanou dědicem, ale neuloženou u notáře, může notáři předat ale i jakákoliv jiná osoba, která ji má u sebe či ji objeví. Notář však musí vždy zkoumat, zda jde o závěť platně sepsanou a pokud zjistí, že je závěť neplatná, nebude se jí při vypořádání dědictví řídit.

Protože se může stát, že se notáři nepodaří zjistit všechny osoby, připadající do úvahy jako dědicové, může notář vyzvat jemu známé dědice, aby mu sdělili, které další osoby by mohly být dědici po zůstaviteli, případně aby těmto osobám sdělili termín jednání.

K dědickému řízení se však může přihlásit (a stát se tak účastníkem řízení) každý, kdo se domnívá, že by mohl být oprávněným dědicem po zůstaviteli. O tom, zda dědicem je či není, pak rozhodne pověřený notář, který stanoví konečný okruh dědiců.

Každý z účastníků řízení se může nechat zastoupit v řízení zástupcem na základě plné moci. Zástupcem může být i jiný z dědiců, takže celé dědické řízení může vyřídit třeba i jen jeden pozůstalý, pokud ho k tomu všichni ostatní zmocní.

Pokud některý z účastníků není způsobilý sám v řízení jednat (např. nezletilé dítě, osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům), bude mu ustanoven opatrovník pro toto řízení.

2) majetek, jakož i závazky zůstavitele, tedy předmět dědického řízení

Při zjišťování majetku může notář požadovat informace po různých institucích a úřadech – např. po katastru nemovitostí při zjišťování nemovitého majetku, po bankách, neboť majetkem se zde rozumí i účty a cenné papíry atd.

Omezenější jsou možnosti notáře při zjišťování dluhů zůstavitele, tady zpravidla vychází zejména z informací od potenciálních dědiců. Na návrh dědiců dále může notář vydat usnesení, v němž vyzve věřitele, aby mu oznámili své pohledávky vůči zůstaviteli ve lhůtě, kterou v usnesení stanoví, a poučí je o tom, že dědici neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky včas neoznámili, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů vyčerpána cena dědictví, kterého dědici nabyli. Usnesení se uveřejní vyvěšením na úřední desce soudu.

Do vypořádání dědictví musí notář zahrnout i náklady pohřbu zůstavitele, které vynaložil zpravidla některý z pozůstalých (eventuálně obec, pokud se o pohřeb nepostaral nikdo z pozůstalých).

Potenciální dědice notář před samotným rozdělením dědictví zpravidla ještě vyzve, aby mu oznámili případný další majetek zůstavitele či jeho závazky. Dále je zpravidla vyzve k oznámení dalších rozhodujících skutečností, o nichž vědí a které by mohli mít vliv na projednání dědictví (např. novější pozměněná závěť, vydědění některého dědice apod.).

Poté notář připraví všechny potřebné podklady pro jednání, zejména oceněný soupis majetku zůstavitele a soupis závazků zůstavitele (tzv. soupis aktiv a pasiv dědictví). O ceně jednotlivých částí majetku si notář dělá úsudek sám, případně si může nechat vypracovat znalecký posudek či ocenění realitní kanceláří u nemovitostí.

V rámci předběžného šetření rovněž notář poučí potenciální dědice o jejich možnosti dědictví odmítnout, a to ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy byl dědic o svém právu dědictví odmítnout vyrozuměn. Odmítnutí dědictví se může stát ústním prohlášením u notáře nebo písemným prohlášením jemu zaslaným. Dědictví nemůže odmítnout dědic, který svým počínáním dal najevo, že dědictví nechce odmítnout; k odmítnutí dědictví nemůže dědic připojit výhrady nebo podmínky; rovněž nelze odmítnout dědictví jen zčásti.

Kromě toho notář činí další potřebná opatření a úkony. Např. vyrozumí banku, u které má zůstavitel účet, o tom, že jeho majitel zemřel. Banka je pak povinna účet zablokovat tak, aby na něj mohly dále přicházet peníze, avšak nešlo z něj provádět platby či vybírat. Pokud je nezbytné nějaké peníze z účtu vybrat, je možné zažádat soud o souhlas nakládání s majetkem zůstavitele.

Jednání

Jakmile si notář zajistí potřebné podklady, nařídí ústní projednání dědictví.

Výjimka platí pro případ, že notář zjistí, že zůstavitel nezanechal žádný majetek – pak řízení bez jednání zastaví – či že zůstavitel zanechal jen majetek nepatrné hodnoty – pak jej vydá tomu, kdo se postaral o pohřeb a řízení zastaví.

Dále k projednání dědictví není třeba nařizovat jednání, potvrdí-li notář nabytí celého dědictví jedinému dědici, nebo připadne-li celé dědictví státu.

Jednání u notáře je výrazně méně formální než jednání u soudu a hlavní snahou notáře je ve sporných věcech dosáhnout toho, aby se účastníci mezi sebou nějak dohodli. Samotný průběh ústní jednání pak závisí na zjištěných skutečnostech, zejména na tom, zda byli zjištěni nějací dědici, kolik jich je a zda zůstavitel zanechal platnou závěť.

Zanechal-li zůstavitel platně sepsanou závěť, dědí se zásadně podle závěti. Řeší-li závěť jen část majetku zanechaného zůstavitelem, tak majetek v závěti nezmíněný se dědí podle zákona.

Pokud je dědiců více a zůstavitel nezanechal závěť, snaží se notář dosáhnout toho, aby se zákonní dědicové o rozdělení dědictví dohodli. Až pokud se nedohodnou, je vydáno rozhodnutí, kterým se dědicům potvrzuje nabytí dědictví podle zákonných podílů.

Za závazky zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele zásadně odpovídají dědicové ve stejném podílu, v jakém je cena jimi získaného majetku z dědictví k ceně celého dědictví, ledaže by se mezi sebou dohodli jinak.

Není-li žádný dědic po zůstaviteli, připadne dědictví státu jako tzv. odúmrť. Odúmrtí se však může stát i jen část dědictví, která nemá dědice. Za stát jedná v dědickém řízení Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.

Společné jmění manželů

Zanechal-li zůstavitel manžela/manželku a pokud spolu měli nějaký majetek ve společném jmění manželů (SJM), musí notář předtím, než přistoupí k rozdělení dědictví, vypořádat SJM. Tedy musí určit, co ze zůstavitelova majetku získá pozůstalý manžel v rámci vypořádání SJM (obvykle to bývá ½) a zbytek pak může rozdělit mezi dědice, mezi nimiž zpravidla figuruje opět manžel/ka.

Manžel/ka tedy obvykle získá ze zůstavitelova majetku ½ v rámci vypořádání SJM a další část pak ještě jako dědictví.

Rozhodnutí

Zjistí-li notář, že je dědictví předluženo, tzn. že pasiva dědictví převyšují aktiva, mohou se dědici a věřitelé dohodnout, že předlužené dědictví bude přenecháno věřitelům k úhradě dluhů. Soud takovou dohodu schválí, jestliže neodporuje zákonu nebo dobrým mravům; neschválí-li tuto dohodu, pokračuje v řízení po právní moci rozhodnutí a provede likvidaci dědictví. Stejně postupuje, pokud k dohodě nedojde.

Likvidace dědictví se provádí soud zpeněžením jednotlivých věcí, práv a jiných majetkových hodnot ze zůstavitelova majetku podle ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, nemovitostí a podniku, ve veřejné dražbě. A následně rozdělením výtěžku dražby mezi jednotlivé věřitele, kteří se přihlásili.

Pokud dědictví není předluženo, provede notář vypořádání (rozdělení) dědictví mezi jednotlivé dědice rozhodnutím. Do července 2009 platilo, že výsledek projednání dědictví notář předal soudu, který jej pověřil, a soud na základě toho vydal rozhodnutí (usnesení) o dědictví. V současné době však toto usnesení už vydává sám notář, což vede k urychlení řízení.

Toto usnesení je doručeno všem účastníkům řízení a ti se proti němu mohou odvolat. Právní mocí tohoto usnesení je dědické řízení skončeno.

Notář v usnesení o dědictví

a) potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici, nebo

b) potvrdí, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu, nebo

c) schválí dohodu dědiců o vypořádání dědictví nebo dohodu o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů, nebo

d) potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů, nedojde-li mezi dědici k dohodě.

V rámci tohoto usnesení je rozhodnuto současně i o odměně notáře za projednání dědictví. Odměna notáře je dána vyhláškou Ministerstva spravedlnosti a odvíjí se od ceny majetku zahrnutého v dědictví. Odměnu jsou notáři povinni zaplatit dědicové, a to v podílu, který odpovídá ceně majetku z dědictví, který získali.

Nakládání s majetkem zůstavitele během řízení

Dědici mohou s věcmi nebo s jiným majetkem náležejícím do dědictví během dědického řízení nakládat nebo činit jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, jen se svolením soudu.

Správce dědictví může s věcmi nebo s jiným majetkem náležejícím do dědictví nakládat nebo činit jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, jen se souhlasem dědiců a se svolením soudu.

Pokud by tento zákaz nakládat s majetkem do skončení dědického řízení byl někým porušen, může se potenciální dědic domáhat zákazu takového jednání žalobou podanou u soudu a případně návrhem na vydání předběžného opatření.

Spis, průtahy v řízení

O každém dědickém řízení, které vede, je notář povinen vést spis. Nahlížení do těchto spisů je upraveno v § 95 notářského řádu podobně jako nahlížení do soudních spisů.

Účastníci řízení, jejich zástupci a právní nástupci mohou nahlížet do spisů a činit si z nich výpisy a opisy. Jiné osoby mohou do spisu nahlédnout jen tehdy, pokud jsou pro to vážné důvody a oprávněné zájmy účastníků tím nemohou být dotčeny. Existenci vážných důvodů musí prokázat ten, kdo chce do spisu nahlédnout.

Pokud je účastník řízení přesvědčen, že notář dědické řízení bezdůvodně protahuje nebo je v něm nečinný, může podat stížnost na průtahy v řízení, a to k soudu, který notáře pověřil (tedy soudu, v jehož obvodu notář působí).

Opominutý dědic

Dědic, který nebyl závětí povolán k dědění a který má pochybnosti o pravosti závěti či dědic, který chce určit, že je dědicem anebo naopak popírat dědické právo jiného dědice, se musí neplatnosti závěti či určení/popření dědice dovolat. Pokud ještě není dědické řízení skončeno, je třeba učinit tak u příslušného notáře. Ten spornou otázku přezkoumá, zjistí, zda je možná dohoda stran a pokud ne, odkáže toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.

V případě, že se objeví po skončení dědického řízení další dědic, o kterém se v původním dědickém řízení nevědělo, může uplatňovat svá práva proti tomu, kdo dědictví nabyl, a to podle zásad o bezdůvodném obohacení. Tzn. může jej žádat o vydání bezdůvodného obohacení (té části dědictví, která by připadla dalšímu dědicovi) a případně podat žalobu o zaplacení k soudu.

Nový majetek či závazky po skončení řízení

Jestliže se po skončení dědického řízení objeví nějaký nový (tzn. v dědickém řízení neprojednaný) majetek zůstavitele, je nutné znovu řízení obnovit a dosud neprojednaný majetku rozdělit.

Totéž platí, pokud se objeví nový majetek a nové závazky.

Pokud se však po skončení dědického řízení objeví pouze další závazky zůstavitele, není třeba dědické řízení znovu otevírat a nově objevené závazky projednávat. Dědici za ně totiž automaticky odpovídají až do výše ceny nabytého dědictví.

b_ask Položit novou otázku (pouze pro sociální pracovníky ČvT)

b_prev b_home b_up b_next