Právo a terénní sociální práce

Obsah

b_prev b_home b_up b_next 

12.10.2. Přezkum přihlášených pohledávek

Před rozhodnutím soudu o schválení oddlužení probíhá tzv. přezkumné řízení ohledně věřiteli přihlášených pohledávek. Insolvenční správce v seznamu přihlášených pohledávek vyznačí ty, které jsou eventuelně popírány. Podstatou popírání pohledávky je bránit se uplatněnému nároku věřitele. Popírat pohledávku může sám insolvenční správce anebo dlužník (jenž má možnost popřít pohledávky nebo jejich části již v insolvenčním návrhu). IZ vyjmenovává, v jakých případech lze pohledávku popírat. Těmito důvody jsou:

  • pravost pohledávky (tj. že pohledávka nevznikla, zcela zanikla nebo je promlčena),

  • výše pohledávky (tj. dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka), nebo

  • pořadí pohledávky (tj. pohledávka dlužníka má mezi ostatními méně výhodné místo, popř. je namítáno, že by šlo o pohledávku zajištěnou)

POZN. NOVĚ OD 1.7.2017 se bude insolvenční správce v tzv. zprávě pro oddlužení vyjadřovat ke všem pohledávkám - zda je popírá či ne a v jakém případně rozsahu.

Soud nařizuje přezkumné řízení v rozhodnutí o úpadku a zároveň v něm stanovuje i termín řízení. Pohledávky jsou přezkoumávány podle seznamu přihlášených pohledávek vypracovaného insolvenčním správcem. V rámci přezkumného řízení je možno pohledávky věřitele výše uvedeným způsobem popírat.

Samotné popírání pohledávek je jedním z několika druhů tzv. incidenčních sporů. Incidenčními spory jsou dále spory o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty, spory o vypořádání společného jmění dlužníka, spory na základě odpůrčí žaloby, spory o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinností insolvenčního správce, popř. spory další, které zákon za incidenční označí. Svým charakterem jde převážně o spory, které by soud rozhodoval v rámci nalézacího řízení a které mají podstatný vliv na samotný průběh insolvenčního řízení, přičemž bez jejich vyřešení nelze v řízení pokračovat. Pro další průběh ve věci je tedy podstatné, aby soud v daných otázkách rozhodl.

Do okruhu rozhodovaných věcí se však mohou dostat i spory, k jejichž rozhodnutí by jinak soud neměl pravomoc, např. pokud jde o spory ze smluv, k jejichž projednání je pravomoc určena rozhodčí doložkou.

Z důvodu pravosti lze popřít též pohledávku, která se zakládá na neplatném právním úkonu, resp. na neplatné smlouvě či smluvním ujednání. Platí zásada, že insolvenční soud je vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, pouze tehdy, nabylo-li toto rozhodnutí právní moci před zahájením insolvenčního řízení. V opačných případech otázku platnosti rozhoduje insolvenční soud sám jako otázku předběžnou nebo v incidenčním sporu, a to bez ohledu na to, jaký soud nebo orgán by jinak měl pravomoc spor rozhodovat.

Toto může být rozhodující např. v případech, kdy návrh na oddlužení je podáván za osobu, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům; pokud dosud nebylo o dluzích této osoby pravomocně rozhodnuto, bude platnost právních úkonů, kterými se osoba zavázala, zkoumat insolvenční soud.

Ještě významnější je tato úloha insolvenčního soudu v případech, kdy sporné otázky vyplývají ze smlouvy, v níž byla sjednána rozhodčí doložka. U smluv s rozhodčí doložkou je možné (pokud ještě nebyl vydán rozhodčí nález) popřením pohledávky v rámci oddlužení dosáhnout toho, že otázku platnosti smlouvy nebo její části bude posuzovat insolvenční soud. To může být významné např. u smluv, ve kterých sjednávají některé úvěrové společnosti úroky nebo smluvní pokuty v nemorální výši (pro posouzení, jaká výše úroků a smluvních pokut je nemorální, je třeba vycházet z judikatury). Insolvenční soud, narozdíl od rozhodčích společností, skýtá záruky, že o neplatnosti smluvních ujednání pro rozpor s dobrými mravy rozhodne nestranně a v souladu s judikaturou. Vedle toho se v praxi začíná rovněž prosazovat postup popírání pohledávek přiznaných pravomocným rozhodnutím (zejména rozhodčích nálezů). I v těchto případech může insolvenční soud posoudit pohledávku spravedlivěji než rozhodce.

Důležitým pravidlem pro věřitele je rovněž povinnost přihlašovat pohledávky vůči dlužníkovi ve skutečné výši. Tím se má předejít situacím z minulosti, kdy byly podávány ze strany věřitelů návrhy na prohlášení konkurzu na základě zveličených nebo skutečnosti neodpovídajících pohledávek. Tento problém se sice týkal zejména obchodních společností, nicméně v podobě současného zákona se odráží rovněž v oddlužení fyzických osob. Bude-li po přezkoumání postupem podle tohoto zákona přihlášená pohledávka zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 % přihlášené částky, k přihlášené pohledávce se nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna. Věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce uložit, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil částku až do výše částky, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna. Toto ovšem od 1.1.2014 neplatí v případě, že takové (částečné) zjištění pohledávky bylo odvislé od znaleckého posudku nebo úvahy soudu. V takovém případě by se k pohledávce nadále přihlíželo ve zbytkové výši, i když by byla o více než 50% nižší, než původní výše pohledávky. Novela bohužel zřejmě napadá na časté incidenční spory o smluvní pokuty, nemravné úroky z prodlení, u nichž soud dospěje k úvaze, že jsou v rozporu se zákonem a pohledávku v té části zamítne, dle důvodové zprávy k novele půjde např. o tzv. moderační právo soudu přiměřeně snížit smluvní pokutu.

b_ask Položit novou otázku (pouze pro sociální pracovníky ČvT)

b_prev b_home b_up b_next