Právo a terénní sociální práce

Obsah

b_prev b_home b_up b_next 

6.4.1. Kdo je slabší strana a kdo spotřebitel

Spotřebitel

Ochrana spotřebitele v českém právu vychází většinou z evropských norem. Tím je dáno i to, že pojem spotřebitele zůstává v novém občanském zákoníku oproti starému občanskému zákoníku v zásadě nezměněn. Došlo pouze k ujednocení této definice tak, že spotřebitelem může být jen člověk - fyzická osoba (jedna z definic ve starém občanském zákoníku zahrnovala i osobu právnickou).

Pojem spotřebitele upravuje § 419, zákona č. 89/2012 Sb. Jeho párovým pojmem je pojem podnikatele (§ 420, zákona č. 89/2012 Sb.). Spotřebitel je ten, kdo nejedná v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco druhá strana v rámci své podnikatelské činnosti jedná. Jednáním se rozumí uzavírání smlouvy, ale i jiné právní nebo faktické jednání.

Pojem podnikatel není vymezen existencí podnikatelského oprávnění (např. živnostenský list). Platí však vyvratitelná právní domněnka, že kdo jedná v rámci svého podnikatelského oprávnění, je vzhledem k této činnosti podnikatelem. Např. uzavírám-li smlouvu o telekomunikačních službách s telefonním operátorem, který má oprávnění podnikat v oblasti telekomunikačních služeb, pak nepochybně uzavírám smlouvu s podnikatelem - spíše teoreticky je dána možnost takového podnikatele prokázat, že nejednal v rámci svého podnikání. Zda určitá osoba má podnikatelské oprávnění lze zpravidla zjistit z příslušného rejstříku (nejčastější způsob podnikání - na základě živnostenského oprávnění - lze ověřit v živnostenském rejstříku).

Nehledě na podnikatelské oprávnění je ovšem podnikatelem ten, kdo fakticky naplňuje znaky podnikání, z nichž hlavními jsou soustavný výkon nějaké činnosti za účelem zisku. Pro účely ochrany spotřebitele se za podnikatele považuje každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, jakož i osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele (tato definice toho neříká o mnoho navíc, je převzata z evropských norem).

Je-li určitá osoba spotřebitel, pak se na ni vztahuje ochrana, kterou občanský zákoník stanoví v pravidlech na ochranu spotřebitele. Pokud jde o tuto ochranu, nezávisí na tom, jestli fyzická osoba byla skutečně slabší stranou v daném vztahu, rozhodující je poměrně formální kritérium vztahu podnikatel - nepodnikatel. Takže například i na finančního poradce, který podepisuje pro sebe (nikoli v rámci podnikání) pojistnou smlouvu, kterou dokonale zná a nanejvýš svobodně si ji vybral, se ochrana spotřebitele vztahuje.

Ochrana spotřebitele je motivována tím, že spotřebitel je zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou než podnikatel, o němž se navíc předpokládá, že je odborník - profesionál. Vedle pojmu spotřebitele ovšem nový občanský zákoník přichází s novým konceptem "slabší strany", který není vymezen formální definicí, nýbrž má ambici, dopadat na vztahy, v nichž je jedna ze stran fakticky slabší. Nepochybně však bude pojem slabší strany v budoucnu projasňován a vymezován judikaturou.

Slabší strana

Pojem slabší strany je v českém právu novinkou. Pojem slabší strany občanský zákoník nedefinuje, neboť má jít o stranu, která je ve skutečnosti slabší v daném vztahu. Nejde přitom o jakoukoli "slabost", ale o slabší postavení co do skutečné možnosti uplatnit a obhajovat soukromé zájmy. Musí jít pochopitelně o objektivně slabší postavení - slabší stranou není člověk jen proto, že se jako slabší cítí, nebo když nevyužil své možnosti.

Pro pojem slabší strany není podstatné, zda strana je nebo není podnikatelem, ani na tom, jestli je nebo není podnikatelem druhá strana. Nejčastěji však bude slabší stranou právě nepodnikatel ve vztahu k podnikateli, a proto občanský zákoník stanoví vyvratitelnou domněnku, že slabší stranou je vždy spotřebitel:

§ 433 odst. 2 NOZ: "Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním."

Vyvratitelná domněnka ovšem znamená, že ji vyvrátit lze - musí tak ovšem učinit podnikatel. Tak se například nepodnikateli právníkovi může stát, že nebude uznán slabší stranou ve vztahu ke smlouvě, které mohl porozumět a jejíž obsah si mohl svobodně vyjednat, pokud toto druhá strana (podnikatel) namítne a prokáže.

Uvedené lze shrnout také tak, že je-li někdo spotřebitel, pak nemusí prokazovat, že je slabší stranou a automaticky se za slabší stranu považuje. Že slabší stranou není, by musel prokázat podnikatel. Naopak chce-li se někdo, kdo není spotřebitelem, dovolávat ochrany slabší strany, pak musí prokázat, že slabší stranou je.

Občanský zákoník obsahuje samostatná pravidla na ochranu slabší strany. Ochrany podle těchto pravidel se může domáhat i ten, kdo není spotřebitelem, prokáže-li, že je slabší stranou. V praxi však bude nejčastějším případem slabší strany právě spotřebitel, a na toho se vztáhne jak ochrana slabší strany, tak i ochrana spotřebitele.

b_ask Položit novou otázku (pouze pro sociální pracovníky ČvT)

b_prev b_home b_up b_next