Právo a terénní sociální práce

Obsah

b_prev b_home b_up b_next 

7.4.1.6. Rozdíl mezi výkonem rozhodnutí a exekucí

Výkon rozhodnutí provádí soudní vykonavatel, který je zaměstnancem soudu a řídí se pokyny soudce. Návrh na výkon rozhodnutí se podává k soudu. V případě výkonu rozhodnutí je na navrhovateli, aby určil způsob výkonu rozhodnutí. Výkon rozhodnutí lze nařídit jen v takovém rozsahu, jaký oprávněný navrhl a jaký podle rozhodnutí stačí k jeho uspokojení. Navrhne-li oprávněný k vydobytí své peněžité pohledávky výkon rozhodnutí několika způsoby zároveň, ačkoli by k jejímu uspokojení zřejmě stačil pouze některý z nich, nařídí soud výkon rozhodnutí jen tím způsobem, který stačí k uspokojení pohledávky oprávněného.

Exekutor (zákon jej nazývá soudní exekutor, což se maličko matoucí) je fyzická osoba, kterou stát za splnění stanovených předpokladů pověří exekutorským úřadem. V případě exekuce na zaplacení peněžité částky navrhovatel si exekutor sám zvolí způsob, kterým exekuci provede a může provádět exekuci i více způsoby souběžně. Má při tom mnoho pravomocí, zjistí např. zda má povinný účet v bance a jeho číslo, má přístup do centrální evidence obyvatel apod.

Pro oprávněného je důležité rozhodnout se, jakou cestu k vymožení svých práv zvolit. Pokud oprávněný zná číslo účtu povinného a lze předpokládat, že je tam dostatek finančních prostředků, nebo např. ví, kde je povinný zaměstnán a zároveň předpokládá, že plat je dostatečný ke srážkám ze mzdy, je výhodné zvolit cestu soudního výkonu rozhodnutí, protože počáteční náklady pro oprávněného jsou nižší. Pokud však oprávněný nemá tak přesné nebo dokonce žádné informace o povinném, je lepší jít cestou exekuce. Většinou se stává, že exekutor je poměrně úspěšný, protože je sám motivován (je osobou samostatně výdělečně činnou), aby vymohl částky, z kterých uhradí vlastní náklady a odměnu, která mu z tohoto výkonu exekuce náleží. Exekuce také obvykle bývá na rozdíl od soudního výkonu rozhodnutí výrazně rychlejší (zejména pokud jde o její zahájení, viz kapitola Exekuce – průběh).

Podstatnou částí rozhodování se pro volbu vymožení soudem přiznaného práva může být i záloha, kterou exekutor na základě exekutorského zákona je oprávněn požadovat. Jde o zálohu na náklady exekuce a tu platí oprávněný. Je na exekutorovi, v jaké výši bude v konkrétním případě zálohu požadovat, je tedy vhodné, aby se s ním oprávněný nejprve spojil a dohodl se, a pak teprve podával exekuční návrh. Exekuční návrh se podává k (vybranému) soudnímu exekutorovi a pokud jej soudní exekutor shledá perfektním (jinak vyzve oprávněného k doplnění), předá jej do 15 dnů exekučnímu soudu k vydání pověření k exekuci. Pokud jsou splněny všechny podmínky, vydá exekuční soud do dalších 15 dnů pověření k exekuci a zároveň exekuci zapíše do elektronického rejstříku exekucí. Exekutor může požadovat na oprávněném složení přiměřené zálohy na odměnu exekutora, s výjimkou případů, kdy oprávněný splňuje podmínky pro přiznání osvobození (= podmínky pro osvobození od soudního poplatku) nebo pokud jde o exekuci výživného pro nezletilé dítě. Není-li záloha složena, exekuci kromě uvedených dvou výjimek zastaví.

Rizikem exekuce „naslepo“ tedy bez jakýchkoliv informací o povinném, je fakt, že pokud bude exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, může hradit odměnu a náhradu nákladů exekutora oprávněný (hradí ten, kdo zavinil skončení exekuce).

Při výkonu rozhodnutí je nutno uhradit soudní poplatek (jde-li o výživné na nezletilého dítě, poplatek se neplatí) a v případě, že by byl výkon rozhodnutí zastaven a povinný by byl zastoupen advokátem, může se stát, že by oprávněný hradil náhradu nákladů řízení.

b_ask Položit novou otázku (pouze pro sociální pracovníky ČvT)

b_prev b_home b_up b_next